Článek
Když jsme se rozhodovali, co dál s domem, začínali jsme vždycky u stejné věci. Máme čtyři pokoje, dvě koupelny a zahradu, na které Zdeněk od dubna do října něco dělá. Od jara jsme byli oba v důchodu, děti tam už nebydlely a návštěva s přespáním přišla třikrát do roka. Já jsem přesto dokázala každý pokoj obhájit. V jednom se suší prádlo, v druhém jsou knihy a ve třetím může spát dcera, až přijede s rodinou. Zdeněk mi připomínal, že její poslední návštěva trvala od sobotního oběda do pěti odpoledne. Nebyla to hádka. Spíš pravidelná debata dvou lidí, kteří oba vidí stejné prázdné místnosti a každému z toho vychází něco jiného.
S pronájmem přišla dcera. Její kolegyně hledala na šest letních týdnů bydlení pro rodinu, protože manžel dostal práci na zakázce nedaleko nás. Ona mohla pracovat odkudkoli a děti měly prázdniny. Nechtěli hotel, potřebovali kuchyň a místo, kam se vejdou všichni čtyři. My jsme zase mohli odjet do penzionu u rybníka, který patřil známé mé sestry. Byl od nás necelou půlhodinu autem. Měli bychom pokoj s malým kuchyňským koutem, vlastní koupelnu a společnou terasu. Zdeněk našel na mapě cyklotrasy dřív, než jsem zjistila, kam bychom tam dali všechny věci.
„Právě že si je nemusíme brát všechny,“ řekl mi.
Za penzion jsme měli zaplatit padesát čtyři tisíc. Rozdíl jsme chtěli odložit na opravu střechy nad přístavkem. Nezbohatli bychom, ale měli bychom několik týdnů volna a něco by zůstalo. Zdeněk tomu říkal zkouška. Kdyby nám malý prostor vyhovoval, mohli bychom se o stěhování začít bavit vážně. Já jsem souhlasila se zkouškou, nikoli s prodejem, a několikrát jsem to zdůraznila. Připadala jsem si opatrná a rozumná. Ve skutečnosti jsem počítala s tím, že po šesti týdnech oba uznáme, jaké máme doma pohodlí, a celá debata na nějaký čas utichne.
S Kateřinou a jejím mužem jsme se předem dvakrát sešli. Byli příjemní, děti se zeptaly, jestli mohou používat houpačku, a nikdo nevyjednával o ceně. Prošli jsme si, co budou používat a které skříně zůstanou zavřené. Osobní věci jsme uložili do pracovny a tu zamkli. Na zahradu jsme si nikoho nenajímali. Zdeněk posekal před odjezdem a Kateřinin muž slíbil, že trávu během pobytu dvakrát přejede naší sekačkou. Všechno ostatní mohlo počkat. Když jsem začala vysvětlovat, jak mají večer přeskládat polštáře na pohovce, Zdeněk mě jemně přerušil otázkou, zda jim ukážu místo na ručníky.
Poslední týden jsem víc uklízela, než balila. Vytřídila jsem zásuvku, kterou jsme normálně nemohli dovřít, koupila nové utěrky a odvezla dceři dvě pokojové kytky. Zdeněk se smál, že pro sebe jsme tak pěkně nikdy nebydleli. Mně na tom záleželo. Nechtěla jsem, aby si dcera musela v práci vyslechnout, že její rodiče nechali v lednici prošlý jogurt. Teprve když přijela rodina převzít klíče, došlo mi, že už nemusím všechno dokončit. Děti si přinesly batohy do patra a Kateřina se zeptala, kam může dát potraviny. Stála jsem před vlastní lednicí a hledala pro ně místo, přestože jsem ji ráno celou vyprázdnila.
Do toho všeho patřila ještě Míca.
Naše sousedka odjela o dva dny dřív na desetidenní dovolenou. Slíbili jsme jí, že se o kočku postaráme, ještě než se objevil nápad s pronájmem. Nechtěla jsem slib rušit. V penzionu zvířata dovolovali a Míca byla na nás zvyklá, takže jsme se sousedkou domluvily, že pojede s námi. Přivezla nám krmení, pelíšek a přepravku. V pátek ráno jsem kočku zavřela u nás v ložnici, aby se při nakládání auta neprotáhla ven. Její věci jsem dala do velké nákupní tašky k ostatním zavazadlům. Při předávání domu jsem si všimla, že taška zmizela. Považovala jsem tím kočku za vyřízenou.
Že v autě nebyla přepravka, jsem zjistila až v penzionu. Zdeněk postavil misky vedle ledničky a zeptal se, kde vlastně Míca je. Chvíli jsme na sebe koukali. On odnesl tašku, já měla přinést kočku a oba jsme byli přesvědčení, že všechno důležité udělal ten druhý. Zavolala jsem Kateřině a ona se šla podívat do ložnice. Míca seděla pod postelí, byla v pořádku a neměla zájem se s nimi seznamovat. Omluvila jsem se a řekla, že pro ni hned přijedu. Zdeněk už měl vybalené kraťasy a chtěl se projít k vodě. Nabídla jsem se, že pojedu sama.
Když mi Kateřina otevřela, ucítila jsem cibuli smaženou na másle. U našeho stolu seděl její muž s notebookem a mladší holčička vybarvovala obrázek. Na opěradle Zdeňkovy židle visela mikina. Nic z toho nebylo neobvyklé ani špatné, přesně k tomu jsme jim dům nechali. Přesto jsem se zastavila hned za prahem a nedokázala odpovědět na otázku, jestli si dám sklenici vody. Všimla jsem si, že posunuli mísu z prostředka stolu na komodu, aby měli víc místa. Automaticky jsem po ní sáhla. Pak jsem ruku stáhla a šla nahoru pro kočku.
Míca se nechala vytáhnout až na trochu krmení. Klečela jsem vedle postele a slyšela zespodu cizí hlasy. Ta rodina se bavila o tom, co budou dělat o víkendu, zatímco já hledala v přepravce zastrčený popruh. Byla jsem tam sotva deset minut, ale při odchodu jsem ještě upozornila, že v kůlně mohou být pavouci, a připomněla, který vypínač rozsvěcí světlo nad schody. Kateřina poslouchala se stejnou trpělivostí jako odpoledne. Do auta mi donesla pelíšek, který jsem zapomněla v ložnici. Tentokrát už jsem opravdu neměla důvod zůstávat.
„Tak co, žijou?“ zeptal se Zdeněk, když jsem se vrátila.
Řekla jsem, že ano, a dlouze jsem mu vyprávěla o zapomenuté přepravce. O té míse jsem nemluvila. Zdeněk zatím obešel rybník, zjistil, kde prodávají pečivo, a domluvil s majitelkou místo na kola. Večeři měl připravenou na malém stolku pod oknem. Doma u jídla často vstával, protože z terasy uviděl povolený provázek u rajčat nebo si vzpomněl na otevřenou kůlnu. Tady seděl, dokud jsme nedojedli. Potom odnesl dva talíře ke dřezu a zeptal se, jestli se půjdeme ještě projít. Mně připadalo, že bychom měli hlavně dovybalit. On ukázal na zavřenou skříň a řekl, že už má hotovo.
První dny jsem si na pokoj pořád nemohla zvyknout. Měli jsme jednu skříň pro oba, takže jsem si nemohla přivézt oblečení pro každé počasí. Když Zdeněk vařil kávu, musela jsem počkat, než se dostanu k ledničce. Míca se zabydlela rychleji než já. Vybrala si parapet a na noc se přesunula na naše postele. Přišlo mi skoro neslušné, jak snadno jí stačil cizí pokoj a známé misky. Zdeněk si každé ráno bral kávu ven. Já jsem zatím otírala už čistou linku a přemýšlela, co jsme doma nechali nezavřené. Jednou jsem si zapsala tři věci, na které se musím Kateřiny zeptat. Večer jsem zjistila, že dvě z nich už mi vysvětlila při předání.
Na výletě do vedlejšího města jsme prošli náměstí, dali si oběd a seděli na lavičce u řeky. Zdeněk nikam nespěchal. Já jsem se před čtvrtou podívala na hodinky a napadlo mě, že doma už by bylo potřeba zatáhnout žaluzie na západní straně. Vzala jsem telefon, ale zprávu jsem neposlala. Bylo mi trapné vysvětlovat dospělé ženě, že do obýváku odpoledne svítí slunce. Zdeněk si toho všiml a navrhl, ať si večer zavoláme s dcerou. Myslel, že se mi stýská po rodině. Souhlasila jsem, protože to znělo líp než pravda.
Po návratu sousedky jsme jí kočku odvezli přímo z penzionu. Poděkovala nám a nabídla kávu. Z její kuchyně bylo vidět k našemu plotu, kde děti postavily malý stan. Zeptala jsem se, jestli nejsou moc hluční. Sousedka řekla, že o nich skoro neví. Chtěla jsem se vyptávat dál, jenže Zdeněk už začal vyprávět o rybníku. Poslouchala jsem ho a občas se podívala přes plot. Když se sousedka zeptala na penzion mě, nedokázala jsem jí říct ani to, kolik tam vlastně mají pokojů. Dosud jsem si všímala hlavně našeho.
Druhý týden jsem si vzpomněla na bazalku.
Stála ve velkém květináči u terasy a při předávání jsem řekla, že ji mohou používat. Najednou mi ale připadalo rozumné si část odvézt, abych měla z čeho vařit. Napsala jsem Kateřině, zda se můžu zastavit. Odpověděla, že ve středu budou celé odpoledne pryč a nechá mi květináč před brankou. V tu chvíli mě její praktičnost zamrzela. Nechtěla jsem jen bazalku, chtěla jsem projít zahradou a přes otevřené dveře se podívat do kuchyně. Nakonec jsem tam nejela. Zdeněk koupil malý svazek v obchodě a já mu vyčetla, že zbytečně platí za něco, čeho máme doma plno. Při večeři pak ležel mezi námi a nikdo si ho nevzal.
Další sobotu jsme potkali u snídaně pár, který v penzionu bydlel jen na víkend. Povídali jsme si o cyklotrasách a paní se zeptala, jestli jsme tady spokojení. Zdeněk začal odpovídat, ale já ho předešla výčtem všeho, co mi na pokoji chybí. Trouba, větší stůl, vlastní pračka. Znělo to, jako by nás tam někdo poslal za trest. Přitom jsme měli zaplaceno z peněz, které nám přišly za dům, prát jsme mohli po domluvě u majitelky a v troubě jsem poslední měsíce pekla převážně kvůli návštěvám. Ta paní zdvořile přikývla a přešla k počasí. Zdeněk po snídani odnesl hrnky a poprvé odešel na kolo beze mě.
Večer jsem mu řekla, že se přede mnou nemusí tvářit, jako by mu doma bylo špatně.
Odpověděl, že se tak netváří. Doma mu nebylo špatně, jen tam měl každý den něco rozdělaného. Já jsem slyšela obvinění a začala připomínat, kolik práce jsem za ty roky udělala také. Neodporoval mi. Pak se zeptal, kdy jsme naposledy ráno vstali a nevěděli, co budeme celý den dělat. Napadly mě Vánoce, ale tam jsme měli návštěvy a vaření. Zkoušela jsem si vzpomenout dál, až mi došlo, že nehledá správnou odpověď. Chtěl mi říct, co se mu tady líbí. Já jsem si přitom připravovala důkazy, proč máme jet domů, jako bychom proti sobě u stolu vedli nějaké řízení.
Ve třetím týdnu napsala Kateřina, že v kuchyni občas ukápne kohoutek. Zeptala se, jestli máme osvědčeného instalatéra, nebo má někoho sehnat. Zdeněk jí chtěl poslat číslo, já jsem se ale nabídla, že přijedu a podívám se. Netuším, co jsem hodlala zjistit. Při každé takové opravě jsem doma stejně volala Zdeňka. Kateřina mě zastihla zrovna v obchodě a měla mě na hlasitý odposlech, takže jsem slyšela, jak se v pozadí někdo ptá na těstoviny. Najednou se mi nechtělo hovor ukončit. Začala jsem vysvětlovat, kde máme náhradní těsnění, přestože jsem si nebyla jistá, zda tam vůbec nějaké je.
Kateřina mě přerušila klidně. Řekla, že s instalatérem se domluví, jen potřebuje kontakt. A ještě mě poprosila, abych případné návštěvy řešila s předstihem, protože dopoledne mívá pracovní hovory a děti se někdy teprve oblékají. Nemluvila nepříjemně. Právě proto jsem se neměla čeho chytit. Slyšela jsem se odpovídat, že samozřejmě, že přece vím, jak to chodí. Po zavěšení jsem stála před regálem s jogurty a měla pocit, že mě někdo odmítl pustit do vlastního domu. Zdeněk mi u auta připomněl, že jsme se před odjezdem na ohlašování návštěv dohodli.
Od té doby jsem Kateřině nepsala. Několik dnů jsem to považovala za velkorysé rozhodnutí. Ve skutečnosti jsem čekala, zda se ozve sama. Když poslala zprávu, že kohoutek je opravený a všechno v pořádku, odpověděla jsem jen poděkováním. Zdeněk mezitím plánoval celodenní cestu na kole. Já jsem se přihlásila na prohlídku starého kláštera a zjistila, že mi vyhovuje vyrazit samotné. Nemusela jsem čekat, až se v obchodě rozhodne mezi dvěma sýry, a on nemusel poslouchat, že ještě chci projít zahradu. Večer jsme si měli co vyprávět. Bylo nám spolu dobře, ale druhý den jsem si stejně otevřela fotografie domu v telefonu.
Doma jsem si z něj skoro nic nefotila. Až kvůli pronájmu jsem měla snímky všech pokojů, uklizeného stolu a prázdné kuchyně. Prohlížela jsem si je jako nabídku místa, kam bych se chtěla podívat. Potom přišla fotografie od Kateřiny. Ptala se, jestli mohou přemístit lehkou knihovničku z chodby, aby se vešel jejich skládací pracovní stůl. Zdeněk hned souhlasil. Já jsem zvětšovala obrázek a všimla si, že na komodě stojí naše mísa. Bylo v ní několik jablek. Nevzali ji do sklepa ani ji neschovali, jen ji používali jinde, než jsem byla zvyklá. Nějakou chvíli jsem se na ta jablka dívala. Pak jsem telefon odložila a šla se Zdeňkem dolů na kávu.
Čtvrtý týden se nám porouchalo auto. Oprava stála osmnáct tisíc a rozdíl mezi nájmem a penzionem se rázem zmenšil na polovinu, ještě před dalšími výdaji. Nedostali jsme se kvůli tomu do potíží, ale mrzelo mě to. Veškeré praní, balení a důkladný úklid jsem si v hlavě spojovala s penězi na střechu. Zdeněk namítal, že auto by se porouchalo i doma. Měl pravdu, přesto jsem začala počítat, kolik by nám zůstalo, kdybychom odjeli z penzionu dřív. Majitelka však měla pokoj rezervovaný pro nás a my jsme jí slíbili šest týdnů. Nechtěla jsem po ní požadovat, aby naše změněné plány zaplatila ona.
Nabídka prodloužení přišla o pár dnů později. Kateřinin muž měl na zakázce zůstat ještě týden. Mohli se přestěhovat jinam, ale raději by pokračovali za stejných podmínek. Patnáct tisíc za dům, devět tisíc navíc za penzion, pokud by byl pokoj volný. Šest tisíc rozdílu. Zdeněk se zeptal majitelky a volno bylo. Přinesl mi tu zprávu, když jsem na společné terase skládala prádlo. Čekal, že mě potěší příležitost část opravy auta zase získat zpátky. Místo toho jsem mu řekla, že už chci domů. Ani jsem nenechala prádlo na stole. Sbírala jsem ho do náruče, jako kdybychom měli odjet ještě ten večer.
„Já bych tady ten týden chtěl,“ řekl Zdeněk.
Nejdřív jsem mu připomněla, že jsme se domluvili na šesti týdnech. Potom jsem chtěla vědět, zda by nejraději zůstal celé léto. Nakonec jsem se zeptala, jestli se vůbec těší domů. Každá moje otázka zněla ostřeji než předchozí. Zdeněk řekl, že se těší na svou postel a na dílnu, ale netěší se na to, že sotva přijedeme, půjde opravovat branku. Namítla jsem, že branka opravdu drhne. Oba jsme se na chvíli odmlčeli. Byla to pravda, jenže představa, že ji nechá drhnout do října, mi připadala téměř nezodpovědná. On vedle mě celý měsíc spokojeně žil právě bez toho, aby musel něco takového řešit.
Kateřině jsme společně odpověděli, že pronájem prodlužovat nebudeme. Zdeněk mě nepřemlouval, ale během následujících dnů už nemluvil o tom, co po návratu uděláme. Když jsem se ho zeptala na branku, řekl, že ji může spravit později. Pak mi oznámil, že si ten týden v penzionu nechá pro sebe. Zaplatí ho ze svých peněz, které si oba každý měsíc odkládáme na vlastní výdaje. Neřekl to výhružně ani jako odplatu. Seděl na posteli a rozděloval vyprané ponožky. Já jsem měla chuť se zeptat, jestli na něm tak šetřím, že potřebuje dovolenou ode mě. Nakonec jsem se zeptala jen, zda už se domluvil s majitelkou. Ještě ne. Druhý den to udělal.
Poslední týden jsme strávili většinou společně. Jeli jsme na výlet, jednou jsme zmokli tak, že jsme sušili boty pod židlemi, a večer jsme hráli karty s dalšími hosty. Dokázala jsem na několik hodin zapomenout, že se nedaleko v našem domě svítí. Zároveň jsem se nemohla dočkat návratu. Nechtěla jsem Zdeňkovi vysvětlovat, že si pobyt neužívám, protože to nebyla pravda. Jen jsem každý příjemný den pořád poměřovala s tím, co mám doma. Když jsme poslední večer seděli u vody, mluvil o trase, kterou si chce příští středu projet. Poslouchala jsem ho a poprvé jsem věděla jistě, že při tom nepočítá se mnou.
Dům jsme přebírali v pátek odpoledne. Kateřina měla připravené klíče, povlečení bylo vyprané a děti nám ukázaly, kam uložily houpačku, protože mělo pršet. Prošli jsme místnosti, všechno bylo v pořádku. Knihovnička stála zpátky na chodbě. Mísa se vrátila doprostřed stolu, prázdná a čistá. Skoro mě zamrzelo, že v ní nezůstalo ani jedno jablko, přestože právě její stěhování mi první večer tolik vadilo. Rozloučili jsme se u branky a já jim zamávala, dokud nezmizeli za rohem. Pak jsem šla dovnitř otevřít okna.
Naše tašky už byly v předsíni. Můj kufr stál u schodů, Zdeňkův zůstal vedle dveří zavřený. Na okamžik jsem čekala, že si pobyt rozmyslel a jen ještě nevybalil. Potom z něj vyndal pouzdro s náhradními brýlemi a zase ho zapnul. Chtěl mi nechat auto a do penzionu se vrátit na kole; věci mu odveze známý, který jel tím směrem. Dohodli jsme se, že si zavoláme v neděli. Nabídla jsem mu večeři, ale řekl, že už ji má objednanou tam. Zůstala jsem s rukou na otevřených dveřích lednice, v níž nebylo skoro nic.
Večer jsem si zajela nakoupit a uvařila si brambory s tvarohem. Seděla jsem na svém místě a nikdo naproti mně nehlídal čas ani se nechystal odcházet na zahradu. Takhle jsem si návrat nepředstavovala. Přesto se mi ulevilo, když jsem po jídle mohla nechat talíř ve dřezu a jít si lehnout do patra. Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Dům byl tichý, všechny pokoje prázdné a za oknem rostla zahrada, kterou teď nikdo několik dní neposeká. Kávu jsem si udělala jen jednu. Než jsem si k ní sedla, sundala jsem mísu ze stolu a položila ji na komodu, kde celé léto stávala Kateřině.
