Článek
Nikdo to neříkal nahlas, ale mysleli jsme si to všichni. Teta je divná. Teta se nad nás povyšuje. Teta si stejně udělá, co chce. Přitom mámina starší sestra Jarmila bývala na oslavách ta, která vyprávěla nejdéle a za kterou se děti stavěly do fronty. Kdy přesně se to změnilo, by nikdo z nás neuměl říct. Spíš jsme si na tu změnu prostě zvykli.
Proč se teta směje, když nikdo nežertuje?
Každou druhou neděli obědváme u mámy v Pardubicích. Teta přijíždí autobusem z Chrudimi, vždycky s bábovkou v igelitce a vždycky o deset minut dřív. Sedá si na konec stolu, odkud vidí do kuchyně. Poslední roky hlavně přikyvovala a usmívala se. Když strýc Jarda loni popisoval, jak mu po operaci kolena nešla ohnout noha a jak na rehabilitaci brečel bolestí, teta se nahlas zasmála. Jarda s ní pak skoro tři měsíce nemluvil.
Máma to jednou zkusila. „Jarmilko, nechceš si nechat zkontrolovat uši?“ Teta odsekla, že slyší výborně, jenom my všichni mluvíme najednou a s plnou pusou. O sluchadle nechtěla ani slyšet. Tím to skončilo. Nikoho z nás nenapadlo mluvit pomaleji nebo se k ní otočit čelem. Bylo jednodušší uzavřít to tím, že je tvrdohlavá. Můj mladší bratr Ondra jí časem přestal cokoli vyprávět. „Stejně ji to nezajímá,“ řekl mi jednou na balkoně a já mu přitakala.
Nechci se vymlouvat. Byla jsem asi ta, kdo tetu hájil nejmíň. Obracela jsem oči v sloup, když odpověděla na něco, na co se nikdo neptal, a doma jsem manželovi líčila, jak zase ztrapnila mámu. Bylo to pohodlnější než se zeptat. A tak se naše rodina během tří let rozpadla na řadu malých křivd: Jardovo koleno, Ondrovo zasnoubení, na které teta řekla jen „no, uvidíme“, mámin pláč v kuchyni nad nedopitým kafem. Žádná z nich nevypadala jako důvod k hádce. Dohromady to ale bylo docela dost.
Telefon, který zůstal zapnutý
V práci píšu zápisy z porad, a tak mám v telefonu aplikaci, která mluvené slovo průběžně převádí na text. Zkratku na ni mám hned na zamčené obrazovce, vedle fotoaparátu. Tu neděli jsem chtěla mámě ukázat fotky nových záclon v obýváku, ťukla jsem vedle a položila mobil displejem nahoru mezi sebe a tetu. Pak jsem odběhla do kuchyně pro omáčku. Aplikace mezitím začala poslouchat.
Když jsem se vrátila, Ondra zrovna odkládal příbor. Vedle něj seděla jeho snoubenka Klára a oba se usmívali tím zvláštním způsobem, jakým se lidé usmívají, když nesou novinku. „Teto, s Klárou jsme mámě na šedesátiny zamluvili salonek v Sezemicích. Osmnáctého ledna. Přijedeš, viď?“ Teta chvíli mlčela a pak pokrčila rameny. „Aspoň ušetříte. Takové oslavy stejně nikdo nepotřebuje.“
Máma položila ubrousek. Klára sklopila oči do talíře a Ondra zrudl až ke krku. „Jak jako nepotřebuje?“ zeptal se ostřeji, než chtěl. Na jazyku jsem měla něco ještě horšího, něco, co bych si pak nejspíš ráda vzala zpátky. Nestihla jsem to. Teta se totiž dívala na můj telefon. Na displeji velkými černými písmeny stálo: „Teto, s Klárou jsme mámě na šedesátiny zamluvili salonek v Sezemicích.“ Rty se jí hýbaly, jak to četla. Pak prstem pomalu posunula obrazovku nahoru.
Kdo z nás se vlastně někdy zeptal?
„Zamluvili?“ zeptala se potichu. Neptala se mě, ptala se telefonu. „Já slyšela zrušili.“ Nikdo se nehnul. Teta četla dál. Jardovo „Jarmilko, ty jsi nějak zhubla, ne?“ si prý vyložila jako „Jarmilko, ty jsi nějak zestárla.“ Mámino „Kdy k nám zase přijedeš na delší dobu?“ jako „Kdy už konečně pojedeš domů?“ Na obrazovce stály věty bez tónu a bez úsměvu, obyčejné a laskavé. Jen ona je celou dobu slyšela jinak.
Co jsme tři roky považovali za povýšenost, bylo ve skutečnosti hádání. Teta se nad nás nepovyšovala. Snažila se uhodnout, o čem mluvíme, a odpovídala na to, co si poskládala. Smála se, aby nemusela přiznat, že nerozumí. Přikyvovala, protože kývnutí se hodí skoro ke všemu. A když se trefila vedle, jako u Jardova kolena, nikdo jí neřekl proč. Jen jsme se urazili.
Teta položila telefon, zakryla si obličej dlaněmi a rozplakala se tak, jak jsem ji nikdy neviděla. „Vím to tak tři roky,“ řekla nakonec. „Od té doby, co jsem na úřadě nerozuměla paní za přepážkou a ona na mě pak mluvila jako na malé dítě. Nechtěla jsem, aby se to stalo i tady.“ Sluchadlo pro ni bylo jako hůl nebo chodítko. „Pak už bych byla jen ta stará teta,“ dodala. A já si uvědomila, že přesně tak jsme se k ní stejně chovali.
Dohoda, ze které může kdykoli vycouvat
Žádné velké usmiřování se nekonalo. Nejdřív jsme zkusili nechat běžet přepis, ale jakmile se do toho vložilo všech šest lidí, aplikace z nás udělala jeden dlouhý odstavec bez jmen a z „knedlíků“ vyrobila „kostlivce“. Ondra se poškrábal na zátylku. „Tak si to budeme psát, ne?“ Ještě u stolu založil skupinový chat Oběd u mámy a přidal do něj všechny, i strýce Jardu, který nesnáší, když mu pípá telefon. Šest dospělých lidí sedělo u jednoho stolu a psalo si zprávy. Teta si nasadila brýle na čtení a ťukala pomalu, jedním prstem.
První napsala Klára: „Teto, 18. ledna, salonek v Sezemicích, mámina šedesátka. Moc rádi bychom tě tam měli.“ Teta odepsala bez diakritiky: „Prijedu. A omlouvam se.“ Jarda pod to připsal, že on se taky omlouvá, protože si celou dobu myslel, že se mu vysmála. Teta si to přečetla dvakrát, pak se k němu natáhla přes stůl a stiskla mu ruku. Řekla mu, že jí tenkrát přišlo, že vypráví o dovolené.
Na vyšetření sluchu teta přistoupila, ale se dvěma podmínkami. Že s ní půjdu já, když jsem ten telefon nechala zapnutý, a že se to nebude roznášet po Chrudimi. Objednala se na začátek prosince. Na sluchadlo zatím nekývla. „Na test půjdu,“ řekla mi večer na zastávce, když jsem s ní čekala na autobus. „Co bude potom, to ještě uvidíme.“ Nechci tvrdit, že tím je všechno vyřešené. Není. Kdykoli může couvnout a my ji k ničemu nutit nebudeme.
Malé věci se ale pohnuly. Jarda ji minulou neděli poprvé po roce odvezl autem až domů do Chrudimi a cestou jí znovu vyprávěl o koleni, pomalu a čelem k ní, když stáli na červené. Ondra jí poslal fotky salonku a zeptal se, jakou barvu ubrousků by vybrala. Máma s tetou spolu po obědě umývaly nádobí a chat jim přitom na lince neustále pípal. Já jsem tetě konečně řekla, že mě to mrzí. Ne ve zprávě, ale nahlas a pomalu.
Ten chat je nemotorný. Píšeme do něj s překlepy, Jarda odpovídá za deset minut a automatické opravy z něj občas udělají nesmysl. Minulý týden mu telefon místo „podej mi sůl“ napsal „podej mi soud“. Teta si to přečetla přes brýle a rozesmála se. Tentokrát jsme se smáli všichni s ní, protože jsme věděli čemu.
