Článek
Chalupu jsme koupili hlavně kvůli víkendům. Manželka chtěla chodit na houby a jezdit na kole, já se těšil, že budu mít kde něco dělat rukama. V bytě jsem pracoval u počítače a večer zase seděl před obrazovkou. Představoval jsem si, že mi opravy pomohou vypnout. Jenže jsme většinou přijeli v pátek za tmy, v sobotu nakoupili a v neděli už jsme mysleli na návrat. Proto jsem přišel s internetem. Ve své práci jsem mohl tři dny týdně zůstat doma. Bylo přece jedno, odkud budu posílat tabulky a vyřizovat hovory.
Klára souhlasila. Dokonce mi koupila lampičku k malému stolu v kuchyni.
První středu jsem si přivezl notebook, jídlo a pracovní oblečení. Začal jsem včas, po obědě se na chvíli prošel a v pět vypnul počítač. Do večera jsem vyklidil malý pokoj, ve kterém jsme chtěli vyměnit podlahu. Kláře jsem poslal fotografii prázdné místnosti. Napsala, že to vypadá větší, než si pamatovala, a přidala návrh výletu na sobotu. Připadal jsem si dobře. Měl jsem hotovou práci i něco navíc a před spaním jsem poprvé nesahal po telefonu.
Takhle to vydrželo dva týdny.
Potom jsem jedno ráno šel zkontrolovat prkna, než se připojím k poradě. Všiml jsem si místa u dveří, které jsem chtěl předělat. Rozebral jsem je, narovnal a vrátil se do kuchyně až na zvuk příchozího hovoru. Po poradě už nemělo cenu začínat velkou tabulku, když jsem měl v pokoji všechno rozdělané. Dodělal jsem tedy podlahu a k práci si sedl po večeři. Nikdo si nestěžoval. Podklady jsem odeslal ještě před ránem, takže jsem si další týden dovolil totéž.
Když Klára přijela, spal jsem na pohovce v bundě. Tvrdil jsem, že jsem si lehl jen na chvilku.
Na sobotní výlet jsme nešli. Potřeboval jsem dokončit lišty a potom už se mi nikam nechtělo. Klára uvařila, prošla se sama a večer se zeptala: „V práci ti dali víc práce?“ Odpověděl jsem, že je toho teď víc. Byla to výmluva. Práce bylo stejně, jen jsem ji začínal v době, kdy ostatní končili. Manželka se mnou pak zacházela opatrněji. Ráno mě nechala spát a nákupy odnesla sama, abych si odpočinul.
Tohle mi vyhovovalo víc, než jsem si chtěl přiznat.
S podlahou jsem přitom nebyl spokojený. Když jsem stál ve dveřích, viděl jsem hlavně jednu nerovnou řadu. Na fotografii pořízené od okna nebyla patrná. Klára mi napsala, že pokoj vypadá pěkně, ale já si představil návštěvu, která se zastaví právě na prahu. Druhý den jsem část prken znovu vyndal. K večeru jsem měl podlahu položenou a neotevřenou pracovní poštu. Uvařil jsem si silnou kávu a řekl si, že tentokrát to musí stačit.
O týden později jsem stejný kus rozebíral potřetí. Klára o tom nevěděla. Poslední fotografii měla uloženou v telefonu jako hotový pokoj.
Ve čtvrtek přijela po poledni. Vybrala si několik hodin volna a cestou koupila oběd. Chtěla mi udělat radost a vzít mě na krátkou procházku, než se vrátím k počítači. Našla mě klečet mezi prkny. Nejdřív se zeptala, jestli se něco poškodilo. Když jsem řekl, že ne, položila tašku na zem a prohlédla si místnost. Pak se podívala do kuchyně. Notebook byl zavřený, na stole ležel špinavý hrnek od večera a vedle něj lampička, kterou mi koupila.
„Ty jsi dneska ještě nezačal pracovat?“
Řekl jsem, že mám všechno pod kontrolou a odpoledne to doženu. Klára se neptala na tabulky. Chtěla vědět, kolikrát už jsem podlahu rozebral. Ukázal jsem jí místo u dveří a začal vysvětlovat, co mi na něm vadí. Nešla se podívat blíž. Sedla si v kuchyni a rozbalila oběd. Přiznal jsem jí, že pracuji po nocích a v pátek odpadnu, protože se několik dnů pořádně nevyspím. Chvíli jedla mlčky. Potom řekla, že za mnou jezdí trávit víkend, ne mě ukládat do postele.
Napadlo mě objednat řemeslníka. V tu chvíli mi to připadalo jako rychlé řešení, kterým bych celou věc spravil.
Klára odmítla další peníze z rezervy. Tu jsme utratili za střechu a opravy uvnitř, další nákup materiálu už šel z běžného účtu. Připomněla mi, že jsme dokončení pokoje na letošek ani neplánovali. Postele jsme měli vedle a pro návštěvy zatím stačila pohovka. Nabídl jsem, že si práci zaplatím ze svých úspor. Zeptala se, co začnu předělávat potom. Chtěl jsem odpovědět, že nic, ale hned jsem si vzpomněl na dveře do koupelny. Oběd nám mezitím vystydl.
Ten den jsem se k podlaze nevrátil. Pracoval jsem v kuchyni, Klára si četla venku. Do večera jsem vyřídil to, co jsem původně rozložil do dvou dnů. Večeři jsme připravili společně, o pokoji jsme už nemluvili. V pátek jsem pokračoval, tentokrát od rána. Po práci jsme uklidili nářadí a pokoj zavřeli. Dohodli jsme se, že do něj letos nic dalšího kupovat nebudeme. Klíč zůstal v zámku, zákaz jsem nepotřeboval.
V sobotu po snídani se Klára zeptala, jestli pojedeme domů. Měli jsme tam pozvání na odpolední oslavu, které jsem předtím odmítal kvůli práci na chalupě.
Obešel jsem kuchyň, vypnul světla a zkontroloval okna. U zavřeného pokoje jsem se zastavil. Stačilo by jedno odpoledne, říkal jsem si. Pak jsem si z police vzal notebook a odnesl ho do auta. Na oslavu jsme přijeli včas. Když se mě kamarád zeptal, jak pokračujeme s opravami, řekl jsem mu, že podlaha zůstala rozdělaná. Chtěl vidět fotku, ale žádnou aktuální jsem neměl. Místo té staré, pěkně vyfocené, jsem mu raději popsal skutečný stav. Nabídl mi půjčení nářadí. Poděkoval jsem a domluvili jsme se, že se ozvu, až se k tomu opravdu vrátím.
