Článek
V panelovém domě na okraji Kolína platila předsedkyně společenství vlastníků Hana Málková za ženu, na kterou se dalo spolehnout víc než na kteroukoli správcovskou firmu. Odečty, revize výtahu, vyúčtování záloh i rozpis úklidu schodiště měla v jedné tabulce a zároveň v hlavě. Sousedé jí za zády říkali „paní paragraf“. Když jim ale kapalo do koupelny nebo se v noci z chodby ozýval hluk, klepali právě na její dveře.
Byt číslo sedm ve třetím patře stál prázdný od jara, kdy zemřela paní Kroupová. Její dcera Jitka žila v Brně, po pohřbu si odvezla jen doklady a fotky a dědictví se uzavřelo teprve v září. Dál byt nechávala zamčený, protože ho chtěla prodat až po zimě. V říjnu si Hana v aplikaci dálkových odečtů všimla čísla, které tam nepatřilo. Vodoměr od začátku září ukazoval každý den pár desítek litrů, pravidelně, ráno a večer, i o víkendech.
Hana uměla věděla, že takovou spotřebu má spíš jeden člověk než celá parta. Pak ale pan Vrba ze čtyřky dvakrát po desáté večer zahlédl v sedmičce světlo a na schodech postavu v kapuci. V sousední ulici loni přišli na byt pronajímaný načerno na postele a celé sídliště tehdy probíralo cizí tašky a noční hlasy. Do domovní skupiny v telefonu proto napsala, že v sedmičce nejspíš bydlí parta dělníků a dům nebude platit za cizí lidi. Věděla, že trochu přehání. Chtěla ale, aby za ní dům stál.
Na schůzi výboru prosadila přísný postup. Jitce poslali doporučený dopis a s pozvánkou na listopadové shromáždění Hana rozeslala i návrh usnesení. Dům v něm vyzve majitelku, aby zjistila, kdo v bytě bydlí, a do konce měsíce zajistila, že byt bude prázdný. Jitka se ozvala hned druhý den. Do telefonu zněla spíš zaskočeně než provinile, tvrdila, že tam nikdo bydlet nemá, a slíbila, že v sobotu přijede s klíčem.
V sobotu ráno voněla chodba ve třetím patře čisticím prostředkem. Hana stála u dveří s deskami pod paží, za ní pan Vrba, který se nabídl jako svědek. Jitka odemkla a v předsíni se všichni tři zastavili. Na rohožce stály dámské tenisky, na věšáku visela pracovní bunda ze supermarketu. Z kuchyně se ozývalo tiché ťukání do klávesnice. U stolu, kde paní Kroupová léta luštila křížovky, seděla dívka v šedé mikině nad notebookem a hromadou sešitů. Jitka zbledla a řekla jediné slovo: „Báro?“
Barbora byla vnučka zemřelé a bylo jí devatenáct. Rozhovor u kuchyňského stolu trval skoro hodinu a Hana si z něj skládala obraz, který se nevešel do žádné tabulky. Na konci srpna se Bára doma ve vesnici za Kutnou Horou strašlivě pohádala s otcem, Jitčiným bratrem. Opakovala poslední ročník na průmyslovce a otec prohlásil, že ji kvůli tomu živit nebude a ať jde konečně makat.
Odešla s klíčem, který jí babička dala ještě na základce. Přes den chodila do školy, večer seděla u pokladny, v noci se učila. Rodičům psala, že bydlí u kamarádky. „Netopila jsem, aby to nebylo vidět na účtech,“ řekla tiše. „Vodu jsem ušetřit nedokázala.“ Pak sáhla po peněžence, že všechno doplatí. Na lednici visela fotka paní Kroupové s vnučkou na zahrádce a vedle ní rozpis maturitních předmětů, vybarvený zvýrazňovačem.
Hana stála opřená o linku, v deskách vytištěný návrh usnesení, a poprvé po letech nevěděla, co říct. Nakonec dívce řekla jen to, že peněženku může schovat a že ta zpráva o dělnících byla od ní a byla špatně. Pan Vrba mlčel. Večer už ale ve skupině psal, že „v sedmičce bydlí squatterka“. Hana tam druhý den napsala, že se mýlila, že v bytě bydlí vnučka paní Kroupové, která dodělává školu, a že se omlouvá jí i sousedům.
Omluva debatu nezastavila. Pan Vrba a pár dalších opakovali, že pravidla platí pro všechny a že dnes je to jedna holka a zítra si tam nastěhuje kamarády. Jitka mezitím volala bratrovi a ten do telefonu křičel, že dcera je dospělá a má si poradit sama. Vrba trval na tom, aby bod zůstal na programu. Hana ho nestáhla. Chtěla, aby dům Báru slyšel na vlastní uši.
Shromáždění se konalo v úterý večer ve společenské místnosti v suterénu, mezi skládacími židlemi a nástěnkou s rozpisem úklidu. Bára seděla úplně vzadu u dveří. Když na ni došla řada, vstala, řekla, že jí do maturity zbývá půl roku a že si byt chce od tety řádně pronajmout, a zase si sedla. Pan Vrba se přihlásil o slovo: „Pravidla jsou pravidla, paní předsedkyně. Sama jste nás to učila.“
„Kdo je pro?“ zeptala se Hana. Rukou se zvedlo méně, než před týdnem čekala, a přesto dost na to, aby jí bušilo srdce. „Kdo je proti?“ Jako první zvedla ruku ona. Místností prošel šum, někdo se nervózně zasmál. Pak se přidala paní Nováková z přízemí, mladý pár ze čtvrtého patra a nakonec i pán, který celý večer mlčel. Hana počítala dvakrát. Návrh neprošel.
O týden později poslala Jitka podnájemní smlouvu. Bára ji podepsala u Hanina kuchyňského stolu a měsíčně z ní platila tolik, aby to pokrylo zálohy na služby a vodu. Hana jí ukázala, jak číst vyúčtování a kde v aplikaci najde svůj vodoměr. Pan Vrba ji na schodech pořád zdravil jen kývnutím. Bára mu kývala zpátky.
Dnes o sousedech víme víc než kdy dřív: aplikace hlásí každý litr a skupina v telefonu každý krok na chodbě. Číslo na displeji ale neřekne, kdo za ním sedí v noci u kuchyňského stolu nad sešity. Ten večer otevřela Hana tabulku a u bytu číslo sedm smazala poznámku „neobsazeno, podezřelá spotřeba“. Napsala tam jméno.
