Článek
Když si posluchač na Vysočině ráno v šest pustí rádio, čeká ho jistota pevnější než jízdní řád. Ozve se hluboký, trochu chraplavý hlas Jaroslava Kubáta, který mu popřeje dobré ráno, ohlásí náledí u Velkého Meziříčí a přidá historku o sousedovi, co zase zapomněl zavřít slepice. Osmadvacet let takhle budil kraj. Lidé mu psali do aplikace jako starému známému a řidiči kamionů na D1 si kvůli němu přelaďovali stanici. Jenže každé rádio má i zadní stěnu studia. A abychom pochopili, co se za ní letos dělo, musíme se podívat přes sklo k režijnímu pultu. Tam sedí žena, jejíž hlas žádný posluchač nikdy neslyšel.
Petra Slaninová dělala techničku ranního vysílání sedm let. Když sem přišla rovnou ze školy a v prvním týdnu omylem pustila reklamu do minuty ticha za zesnulého starostu, vzal to Jaroslav na sebe. Od té doby by pro něj skočila do ohně. Domlouvali se gesty: zdvižená dlaň znamenala znělku, dva prsty dopravu, sevřená pěst konec. Do chatu na monitoru mu před každým telefonátem napsala jméno a obec volajícího, jako to dělala odjakživa. Někdy během léta si všimla, že Jaroslav nesleduje její ruce, ale ústa. Hosty usazoval proti sobě „kvůli světlu“, sluchátka měl tak nahlas, že kontrolka na pultu svítila rudě, a když se k němu někdo otočil zády, odpovídal úsměvem, který nic neznamenal. Petra si myslela, že je jen unavený.
Jaroslav to věděl od jara. Poprvé si toho všiml v autě, když přestal slyšet tikání blinkru. Pak mu z hovorů začala mizet slova, nejdřív jedno dvě, potom celé půlvěty. Mlčel z prostého, krutého důvodu: rádio loni koupil nový majitel a jednatřicetiletý programový ředitel Marek na každé poradě opakoval, že stanice potřebuje „čerstvější zvuk“. Osmapadesátiletý moderátor, který přizná, že neslyší, by si tím sám napsal výpověď. Vybudoval si proto systém, na který byl skoro pyšný. Otázky měl připravené předem, rty hostů četl jako noviny a na telefonu si nastavil automatický přepis. Do živého vysílání se ale nehodil, protože se o několik vteřin opožďoval. U volajících se tak spoléhal na Petřino jméno v chatu, na melodii hlasu a na odhad. Fungovalo to. Až do jednoho úterka v listopadu.
Rubrika se jmenovala Co vás dnes potěšilo. Petře ten den zamrzl počítač kvůli aktualizaci a na obrazovce se točilo jen modré kolečko, takže jméno nestihla napsat. Na linku se dostala paní Hana z Třebíče. Mluvila tiše, s dlouhými pauzami. Ráno jí umřel Ben, starý jezevčík, který deset let zaštěkal na každou Jaroslavovu znělku. Chtěla to říct hlasu, na který štěkal. Jaroslav zachytil jen „ráno“, „Ben“ a zvláštní pohnutí, které si vyložil jako dojetí. Rozesmál se do mikrofonu.
„Tak to je přesně zpráva, na jakou jsme dneska čekali! Ať vám to vydrží celý den, paní Hano!“
Na lince bylo ticho. Jaroslav zvedl oči ke sklu a v Petřině tváři hledal pokyn, cokoli. Petra na vteřinu ztuhla, pak sevřela pěst a pustila písničku. V té vteřině pochopila všechno: rudou kontrolku, ústa místo rukou i úsměvy do prázdna. Za deset minut vtrhl do režie Marek s telefonem plným rozhořčených komentářů z Facebooku. Petra se ani nezadrhla. Linka prý praskala, hovor se sekal a Jaroslavovi došla do sluchátek jen půlka věty. Měla ten hovor stopnout, je to její chyba. Marek jí to druhý den vytkl na poradě před celou redakcí a zapsal si to. Petra seděla a mlčela. Dlužila Jaroslavovi jednu minutu ticha.
Od dalšího rána měl Jaroslav na druhém monitoru velkým písmem napsáno všechno, co volající říkali, slovo od slova. Petra psala tak rychle, že ji bolela zápěstí. On to ale nevzal jako pomoc. Viděl v tom důkaz. Ona to ví, ona si to zapisuje, a když to ví ona, bude to brzy vědět i Marek. U automatu na kávu ji v pátek chytil za loket.
„Kolik ti za to slíbil? Moje místo? Sbíráš si na mě papíry. Špehuješ mě.“
Petra se otočila k oknu, aby neviděl, že se jí lesknou oči, a řekla: „Píšu to pro tebe, ty pitomče.“ Jaroslav viděl jen její záda. Ani tuhle větu neslyšel.
Ještě ten večer zůstal ve studiu sám. Pustil si záznam úterního hovoru, sluchátka vytočil na maximum a poslouchal paní Hanu desetkrát po sobě. Slyšel jen šumění a útržky. Pak záznam pustil do telefonu a přepis se pomalu skládal na displeji. Přečetl si slovo „umřel“. Seděl nad ním dlouho. Došlo mu, že nelhala Petra, ale on. Lhal od jara a tu nejdražší cenu za jeho lež zaplatila cizí žena, která ve svém nejhorším ránu zavolala jedinému hlasu, o kterém si myslela, že ji vyslechne. A další den ji zaplatila Petra, když za něj přijala výtku. Pochopil, že mohl dál číst rty, dál se opírat o cizí přepis a dál hádat. Jenže živé hovory byly srdcem jeho pořadu a z moderátora, který jen předčítá, co mu kdo napíše, by se stal jen hlas bez uší. Další paní Hanu už mít nechtěl.
V pondělí na konci vysílání vynechal obvyklou rozlučku. Řekl do mikrofonu pár vět: „Osmadvacet let jsem vám mluvil do kuchyní. Od jara jsem vás ale přestal slyšet. A rádio, které neposlouchá, není rádio.“ Pak se podíval přes sklo a poprvé za celou kariéru požádal Petru o věc, která je v rozhlase smrtelný hřích. Ať nechá tři vteřiny ticha. Petra je nechala. Byly to nejdelší tři vteřiny, jaké kdy ranní vysílání na Vysočině mělo.
Marek ho nepřemlouval. Přiznal, že nového moderátora už měsíc zkoušel na víkendech. Obava, kvůli které Jaroslav půl roku mlčel, byla pravdivá, jen už na ní nezáleželo. Za mikrofon nastoupil mladý hlas z Brna. Paní Haně poslal Jaroslav dopis psaný rukou. Odpověděla pohlednicí s fotkou jezevčíka: „Ben poslední dva roky taky neslyšel. Pouštěla jsem mu vás stejně a myslím, že poznal, kdy jste na řadě, podle toho, jak jsem se smála.“ K lékaři Jaroslav zašel až po Novém roce. Se sluchadly se učí žít stejně pomalu, jako se kdysi učil mluvit do mikrofonu.
Dnes vede Jaroslav každý čtvrtek odpoledne v malém studiu jihlavské knihovny dílnu pro začínající moderátory. Chodí tam gymnazistka, která chce dělat podcast, žena po mateřské i zdravotní sestra z noční směny. První hodinu nesmějí promluvit ani slovo. Sedí naproti sobě a sledují, jak se druhému mění tvář, když vypráví něco, co ho bolí. Teprve pak smějí k mikrofonu. Za pultem sedí Petra, chodí tam ve svém volnu. Domlouvají se stejně jako dřív: dlaň, dva prsty, pěst. Jen se už nikdo z nich nebojí, že by ten druhý něco prohlédl.
Celý život si Jaroslav myslel, že jeho řemeslem je mluvit. Až ticho ho naučilo, že mluvit dokáže každý, kdo má mikrofon, ale poslouchat jen ten, kdo se přestane bát, že ho někdo uvidí slabého. Hlas dává rádiu tvář. Sluch mu dává srdce.
