Článek
Splešťule měří kolem dvou centimetrů, k tomu jí ale ze zadečku vybíhá dlouhý tenký výběžek, takže celá může působit až přes tři centimetry dlouhá. Tělo má silně zploštělé, podélně oválné, ve tvaru listu. Barvu má šedou, hnědou až načervenalou, ale skutečnou barvu skoro nikdy nevidíte – povrch těla se jí obaluje usazeninami z vody, takže splyne s bahnem, jako by se celé zvíře vyválelo v kalu. Malá hlava je vnořená do štítu až po kulovité oči.
Nejnápadnější jsou přední nohy. Nejsou to nohy na chození: jsou zesílené, srpovitě zahnuté a fungují jako čepel, která se sklapne přes kořist. Odborně se jim říká loupeživé nohy. Právě tahle dvojice „klepet“ spolu s výběžkem na zadečku dělá ze splešťule napodobeninu štíra – odtud lidové jméno vodní štír. Ve skutečnosti to ale žádný štír není. Splešťule je dravá vodní ploštice, příbuzná těch, co potkáváte na suchu.
A není u nás sama. V českých vodách žije ze splešťulovitých ještě jeden druh – jehlanka válcovitá, protáhlá jako klacík, které se přezdívá vodní strašilka. Splešťule blátivá je z té dvojice ta zavalitější, listová.
Když člověk uvidí ten dlouhý tenký výběžek na zadku a k tomu klepeta vepředu, instinktivně si domyslí to nejhorší: žihadlo. Připadá to logické – štír přece bodá ocasem. U splešťule je to ale úplný omyl, a je to jedna z nejhezčích lstí, které příroda vymyslela.
Ten „ocas“ totiž nejsou jedna, ale dvě dýchací trubičky, které do sebe zapadnou a vytvoří dohromady jakýsi šnorchl. Splešťule je mizerný plavec a většinu času tráví u dna nebo v porostu, kde není vzduch. Aby se nemusela pořád vynořovat celá, vystrčí nad hladinu jen špičku téhle trubice a nadechne se, zatímco tělo zůstává schované ve tmě pod vodou. K orientaci ve vodě jí navíc pomáhají drobné statické smyslové orgány, díky nimž pozná svou polohu a hloubku lépe, než byste u tak nehybného tvora čekali.
Zbraň schovaná pod hlavou
Splešťule loví sosákem. Pod hlavou má krátký, ostrý bodec, kterým dokáže probodnout tělo kořisti jako injekční jehla. Jakmile se do oběti zabodne, vstříkne do ní trávicí sliny. A tady začíná ta nepříjemná část.
Ten enzymatický sekret kořist ochromí a zároveň ji začne natravovat zevnitř. Vnitřnosti oběti se mění na tekutou kaši, kterou splešťule tímtéž sosákem vysaje. Z chycené larvy nebo pulce nakonec zůstane prakticky prázdný obal. Nejde o rychlou smrt zakousnutím – je to mimotělní trávení, které začne dřív, než je kořist mrtvá.
Splešťule neloví pronásledováním. Nemá na to tělo ani rychlost – vždyť sotva plave. Její strategie je opačná: dokonalá nehybnost a nekonečná trpělivost. Zahrabe se částečně do bahnitého sedimentu nebo se schová mezi stonky vodních rostlin a ztuhne. Někdy si dokonce sama rozvíří kolem sebe kal, aby na ni sedl a ještě dokonaleji ji zamaskoval.
A pak už jen čeká. Nehýbe se, nepátrá, nevydává zvuk. Splývá s prostředím tak dobře, že kolem ní kořist proplave bez sebemenšího tušení, že se dívá smrti přímo do tváře.
Splešťule přitom není slepá k okolí – naopak. Vnímá jemné vlnky, které ve vodě vytváří pohyb živého tvora. Každé máchnutí nožičkou pulce, každý záchvěv proplouvající larvy rozvlní vodu a ten signál splešťule přečte. Dokáže tak vycítit, že se blíží něco jedlého, ještě než to spatří.
Když je kořist konečně dost blízko, přijde jediný okamžik pohybu za celé hodiny čekání. Splešťule vymrští loupeživé nohy a sevře oběť dřív, než stačí uhnout. Následuje bodnutí sosákem a všechno ostatní už je jen otázkou času. Na jídelníčku má nejrůznější vodní bezobratlé a hmyz, ale troufne si i na pulce – a když se naskytne příležitost, vysaje i rybí potěr. Na tvora dlouhého pár centimetrů, který sotva doplave přes jezírko, je to překvapivě dravý lovec.
A teď to, nad čím nejspíš přemýšlí většina lidí: může splešťule bodnout i vás? Pokud splešťuli vezmete do ruky a zmáčknete ji, dokáže se bránit a probodnout kůži. Bodnutí je bolestivé a bývá přirovnáváno k žahnutí vosy. Sekret, který přitom vpustí, je slabě jedovatý.
Dobrá zpráva je, že pro člověka to není nebezpečné – se skutečným štírem se to srovnávat nedá a žádnou vážnou újmu vám splešťule neudělá. A ještě lepší zpráva: splešťule po nikom sama neskáče. Bodne jen tehdy, když ji chytíte a zmáčknete. Nechte ji na pokoji a nemáte se čeho bát.
Splešťulí rodičovství je krátké a chladné. K páření dochází někdy už na podzim, většinou ale až na jaře, a od dubna přichází kladení vajíček.
List, který umí létat
Samice nenechá vajíčka jen tak volně ve vodě – to by se utopila. Zapíchne je do měkkého podkladu: do bahna, tlející rostliny, stonku nebo do rozkládajícího se dřeva těsně u hladiny. A tady přichází pozoruhodný detail. Každé vajíčko splešťule je nahoře vybaveno zpravidla sedmi tenkými dýchacími výběžky, které trčí ven jako droboučká korunka. Přes tyhle vlásky se k vyvíjejícímu se zárodku dostává vzduch, i když je vajíčko napůl ponořené. Jsou to prakticky nepatrné šnorchly pro nenarozené potomstvo – jedna z chytrých adaptací vodních ploštic.
A pak? Samice odejde. O snůšku se dál nestará, mláďata nehlídá, nekrmí. Vylíhlé nymfy jsou od první chvíle odkázané samy na sebe. Zárodky se ve vajíčku vyvíjejí podle teploty vody a po čase se z nich vyklubou noví lovci.
Z vajíček nevylézá bezmocná larva, ale zmenšenina dospělce. Splešťule prochází takzvanou proměnou nedokonalou – nymfa už od začátku vypadá a chová se skoro jako rodič, jen jí ještě chybí křídla a hlavně dlouhá dýchací trubice. Místo ní má na konci zadečku jen zašpičatělý cíp a dýchá vzdušnicovými otvory po stranách těla.
Přesto to jsou od prvního dne dravci stejně schopní jako dospělí. Loví, číhají, bodají. Na těle mají dlouhé chloupky, na které se lepí nečistota – a stejně jako dospělci se tak maskují, aby je nebylo poznat od kousku bahna. Než z nymfy vyroste hotová splešťule, svlékne se zhruba pětkrát. Teprve po posledním svlékání jí narostou křídla a ta charakteristická dýchací trubice, díky které pak vydrží pod vodou dýchat, aniž by se vynořila.
Splešťule většinu života proleze a proplazí – plave nerada a špatně. O to překvapivější je, že umí létat. Křídla má dobře vyvinutá, schovaná pod krovkami. Používá je ale výjimečně, hlavně když potřebuje osídlit nové stanoviště, třeba když její jezírko vysychá. Letová aktivita se soustředí do jara a časného léta a znovu do září. Zajímavé je, že část jedinců na to nakonec nemá – mají létací svaly zakrnělé a už nikdy nevzlétnou.
Na podzim se splešťule ukrývají a přezimují jako dospělci. Zalézají pod listí poblíž vody nebo zůstávají v bahnitém dně, kde jsou chráněné před mrazem a zůstává jim dost vlhka. Na jaře se probudí a celý koloběh číhání, bodání a kladení začne nanovo.
Přestože splešťule většinu lidí odpuzuje, mnozí Češi ji znají, aniž by to tušili – z dětství. Objevuje se totiž mezi vodní havětí ve večerníčku Příběhy včelích medvídků a mihne se i v klasice Ondřeje Sekory o Brouku Pytlíkovi.
