Článek
To, že právě řádí chřipková epidemie asi neuniklo nikomu z nás. Ani naší rodině se bohužel nevyhnula. Když jsem v nedělní podvečer připravovala dětem večeři, zarazilo mě, že mi nikdo do kuchyně nepřišel asistovat a nikdo nekřičel, že má hlad. Šla jsem se tedy podívat na děti do pokoje. Mladší syn si hrál, ale starší dcera ležela. Sedla jsem si k ní a okamžitě mě zarazilo, jaké teplo z ní jde.
„Maminko, mě bolí hlavička, ručičky a nožičky.“ řekla mi malá. Šla jsem tedy pro teploměr a ten hned ukázal, že má teplotu. 37.8.
„No, asi si chytla někde nějakého bacila, tak odpočívej, udělám ti čaj a budeš holt zítra doma, jo?“ řekla jsem jí, zatímco jsem ji přikrývala.
„A kde je tatínek? Ten už jel?“ zeptala se dcerka.
„Dyť se s vámi loučil, už musel jet, přijede zase za týden, víš? Ale můžeme mu večer zavolat, chceš?“ ptala jsem se dcery, a mezitím mi docházelo, že to musíme nějak ten týden, na který musel manžel pracovně mimo Čechy, zvládnout.
Další ráno už měla dcera opravdu vysoké horečky, které se blížily skoro ke 40 stupňům. Ležela jako hadrová panenka, a byla jsem ráda, že jsem do ní dostala alespoň nějaké pití. Aby toho nebylo málo, tak i mladší syn se ránou vzbudil se zvýšenou teplotou a mě bylo naprosto jasné, že nejspíš zítra čekají horečky zase jeho. A nemýlila jsem se.
Během úterý už byly obě děti nemocné v plné parádě. Pomyslela jsem si, že to zvládneme, než se vrátí manžel, jen abych to nechytla od nich, abych měla dost síly se o ně starat. Středeční den jsme přežili stejně. Obě děti vysoké horečky, které šly na chvíli srazit, sem tam se někdo pozvracel, hodně pospávaly, ale i tak dávaly dostatečně najevo, že jim není dobře, protože byly ubrečené. Když jsem si po celém dni šla ve středu večer lehnout, cítila jsem se opravdu unavená, ale říkala jsem si, že není divu, když se s dětmi celý den nezastavím. Jenže to jsem ještě netušila, že se vzbudím hned v noci, s horečkou a šílenou zimnicí. Když následně děti další den vstaly, upřímně jsem si myslela, že se z postele nezvednu. Teploměr mi ukazoval 39.4, hlava mi třeštila, bolely mě všechny klouby a hrudník mě bolel tak, že jsem myslela, že mi po něm někdo dupe. K tomu silně dráždivý a suchý kašel. Jenže jsem moc dobře věděla, že vstát prostě musím, i kdyby trakaře padaly, protože se o děti, ještě k tomu, taky nemocné, nemá kdo postarat. Takže dostat do dětí přes jejich notnou dávku nevole léky, převléct je, vyprat upocená pyžámka, snažit se do nich dostat nějaké pití, a alespoň trochu jídla, a hlídat, jestli někdo z nich nebude chtít zvracet. Zatímco jsem sama měla co dělat, abych se udržela na nohou. V noci je chodit chlácholit, když z horečky nemohly spát, ačkoliv jsem sama usínala ve stoje a bolel mě celý člověk.
A v tu chvíli mi to došlo. Maminka si nemůže vzít dovolenou, nebo jít marodit. Protože maminka se musí starat. A nevím jak je to možné, ale jako kdyby vám ten závazek vůči dětem dával ty poslední zbytky k tomu, abyste to prostě zvládli a dokázali se o ně postarat, byť na pokraji svých vlastních sil. Jak jsme to přežili doma do další neděle? Nevím, mám to trochu v mlze. Ale když se dnes otevřely dveře, a v nich manžel, který se konečně vrátil ze služební cesty, pocítila jsem obrovskou úlevu. Dětem se během víkendu udělalo lépe, zatímco moje chřipka se dostala na vrchol. Manžel mě ihned poslal do postele, kde jsem spala celých 6 hodin v kuse. Ačkoliv mě stále bolí celé tělo, tak díky vydatnému spánku si přijdu i tak jako nový člověk.
A jenom doufám, že se z toho dostanu taky co nejdřív, protože mi moje intuice říká, že nebude trvat dlouho, než tenhle bacil zase „sejme“ manžela.
Všem maminkám, zdravým i nemocným, sílu a pevné nervy.
