Článek
Oslík ve Strakovce
„Tati, pan premiér byl včera v televizi jako ten Oslík ze Shreka,“ pravila Anetka, šestiletá dcera jednoho moravského právníka. „Pořád všem skákal do řeči, protože ho nikdo neměl rád.“
Nedětský pohled na věc? Naopak. Děti mají dar pojmenovat věci bez filtru, bez politického marketingu a bez složitých strategií. Vidí, co se děje: když někdo neustále doráží, překřikuje ostatní a snaží se upoutat pozornost, působí přesně jako ten animovaný ušatý hrdina – roztomilý, ale po chvíli nesnesitelný.
Petr Fiala, univerzitní profesor a dlouholetý politolog, má přitom všechny předpoklady vystupovat jako klidný, racionální státník. Jenže televize je jiná disciplína než univerzitní aula.
V debatě nestačí mít připravené teze a papír s poznámkami. Musíte mít také cit pro rytmus, vtip a schopnost naslouchat. Včera to spíš připomínalo špatný rap battle – stále dokola vstupoval klidnému Babišovi do řeči. A přitom nedodal nic, co by posluchače aspoň pobavilo.
Ještě horší je, že „oslíkova“ taktika, tedy snaha být za každou cenu slyšet, obvykle vyvolá pravý opak. Namísto respektu získáte podráždění. Namísto potlesku trapné ticho.
A v českém prostředí, kde divák nesnáší aroganci, působí premiér, který nepustí ke slovu oponenta, jako host, co vám u stolu sežere všechny chlebíčky a ještě si odfrkne.
Samozřejmě, politika není pohádka .
Avšak symboly fungují. Jakmile vás veřejnost jednou začne vnímat jako „oslíka“, těžko z toho vystoupíte.
Miloš Zeman měl roky přezdívku „Jezevec z Vysočiny“ a Andrej Babiš si zase vysloužil roli „kobliháře“.
A nyní se nám do galerie českých politických pohádek přidal Oslík - skokan do řeči Fiala.
Možná by měl premiér zvážit, zda nechce změnit taktiku. Méně křiku, více klidu. Místo skákání do řeči by mohl raději říct jednu větu, která se lidem zapíše do paměti.
A když už i děti (jako citovaná Anetka) v televizi poznají Oslíka ze Shrecka , pak je něco špatně.
Ergo kladívko, premiér má být Shrekem – robustní postavou, která drží příběh pohromadě – ne Oslíkem, co se snaží za každou cenu být vtipný, ale nakonec skončí v rohu s nálepkou „otravný“.
A možná ještě drobný vzkaz pro všechny politické marketéry: než budete premiéra posílat do další televizní diskuse, zkuste si pustit pohádku se svými dětmi. Zjistíte, že i šestileté dítě rozpozná, kdy někdo vypadá spíš jako hrdina… a kdy jako komická vložka.
