Článek
Senior odmítl dát spropitné v brněnské restauraci
V jedné brněnské restauraci se minulý týden odehrála scéna, která by zasloužila zapsat do učebnic gastronomie. A možná i do sborníku judikatury Nejvyššího správního soudu, kdyby se někdy zabývaly otázkou, zda je spropitné povinností, či jen dobrovolnou nezdaněnou manifestací štědrosti.
Na scénu přichází moravský senior, muž v nejlepších letech (tedy z pohledu notářů a pohřební služby). Fyzická osoba, která si pamatuje, že když se řeklo „obědové menu“, stálo to jako dvě jízdenky na šalinu a v ceně byl i kompot.
Usadil se, objednal si svíčkovou, a když po jídle přišla účtenka, odložil brýle, podíval se na cifru a zhluboka se nadechl. Částka odpovídala spíše leasingové splátce na menší čínský automobil než polednímu obědu.
Když mu číšník s profesionálním úsměvem podsunul platební terminál s možností přidat dýško 10, 15 nebo rovnou 20 %, senior se narovnal a prohlásil hlasem, který by rozechvěl i sálem Ústavního soudu:
„Mladý muži, ceny máte takové, že dýško je snad už zahrnuto v nich. A hlavně – služby jak z devadesátých let, ale ceny jako z roku 2030!“
V tu chvíli v restauraci nastalo hrobové ticho. U vedlejšího stolu přestala skupinka studentů filozofie řešit Heideggera a Bělohradského, čtyřicetiletá influencerka u jiného stolu málem přestala fotit avokádový toast s trpalíky.
Číšník chvíli nevěděl, zda má zavolat manažera, nebo rovnou architekta, aby mu navrhl tajný únikový východ. Nakonec jen kývl a bez slova odkráčel.
Senior Ondra zaplatil přesně na korunu a hrdě odkráčel středem jako Masaryk. V jeho obou očích plál oheň všech starých dobrých časů, kdy pivo stálo pět korun a spropitné bylo jen drobnou laskavostí, nikoliv povinným příplatkem.
A možná jednou, až ceny opravdu dosáhnou roku 2030, se bude vzpomínat na tohoto brněnského seniora jako na proroka po celé naší malé krásné republice, dokonce i na Karlovarsku.
Dobrou chuť!
