Článek
Když se Pretty Woman probudí s kocovinou
Znáte film Anora?
Jsou filmy, které chtějí diváka ohromit velikostí. A pak jsou filmy, které si vystačí s jednou ženou, několika ulicemi New Yorku a příběhem, jenž vypadá jako moderní pohádka, aby se postupně proměnil v nemilosrdnou studii moci, peněz a lidské důstojnosti. Přesně taková je Anora, oscarový snímek režiséra Seana Bakera.
Na první pohled se může zdát, že jde o další variaci na známé schéma. Mladá striptérka Ani se seznámí se synem ruského oligarchy, následuje divoký týden plný večírků, drog, luxusu a impulzivní svatba v Las Vegas. Jenže Baker diváka schválně ukolébá představou romantické komedie, aby mu ji vzápětí rozebral na součástky. Není to nová Pretty Woman. Je to její cyničtější, realističtější a podstatně bolestivější sestřenice.
Největší devizou filmu je Mikey Madison. Její výkon je fascinující právě tím, že nikdy nesklouzne k jednoduchému psychologickému vysvětlování. Anora není oběť ani hrdinka. Umí být drzá, zranitelná, vulgární, něžná i směšná během několika minut. Madison nepotřebuje dlouhé monology. Často stačí jediný pohled nebo nepatrná změna výrazu a divák přesně ví, co se v její hlavě odehrává.
Ergo filmové kladívko, není divu, že se právě její výkon stal jedním z hlavních argumentů, proč film během sezony posbíral tolik ocenění.
Sean Baker už roky dokazuje, že umí natáčet příběhy lidí stojících mimo hlavní proud společnosti. Nezajímá ho moralizování ani politické manifesty. Jeho kamera své postavy nesoudí. Jen je nechává žít. V tom spočívá síla Anory. Divák si musí úsudek vytvořit sám.
Výborně funguje také proměna žánru. První část připomíná bláznivou komedii, druhá se mění v téměř groteskní honičku a závěr přinese drama, které nehraje na efektní emoce, ale na ticho. Baker dokáže během necelých dvou a půl hodin několikrát změnit tón filmu, aniž by celek ztratil rytmus. Právě tato jistota režie dělá z Anory víc než jen festivalovou atrakci.
Film je přístupný i běžnému moravskému divákovi, přesto si zachovává autorskou osobitost.
Silnou stránkou jsou také vedlejší postavy. Bodyguardi a lidé z okolí ruské rodiny nejsou pouhými figurkami. Přinášejí humor, napětí i absurditu a připomínají, že největší moc často vykonávají ti, kteří sami žádnou skutečnou moc nemají.
Pokud bych měl filmu něco po medvědovsku vytknout, pak především stopáž.
Sto třicet devět minut je na podobně komorní příběh přece jen hodně. Přiznám se, že jsem to koukal na dvakrát, a mezi tím si zajel na koupaliště do Rosic.
Některé scény by snesly přísnější střih a druhá polovina občas opakuje stejný typ konfliktů. Nejde o zásadní problém, ale právě tady se z téměř dokonalého filmu stává „jen“ velmi dobrý.
Syrový drsný jazyk dnešní doby
Některým divákům může vadit i otevřenost sexuálních scén nebo syrový jazyk. Jenže v tomto případě nejde o samoúčelnou provokaci. Baker využívá fyzickou blízkost jako součást charakteristiky postav a světa, ve kterém žijí. Bez této autenticity by film ztratil značnou část své přesvědčivosti.
Anora není film, který by nabízel jednoduché odpovědi. Ptá se, zda lze lásku oddělit od ekonomiky, zda peníze dokážou přepsat společenské rozdíly a kde končí iluze, že každý může změnit svůj osud. Odpovědi nejsou příjemné, ale právě proto působí uvěřitelně.
Oscar za nejlepší film v tomto případě nepůsobí jako gesto filmové akademie směrem k uměleckému filmu. Působí jako ocenění díla, které dokázalo spojit inteligentní autorskou výpověď s emocemi a výborným vyprávěním. To se nestává každý rok.
Hodnocení Legendárního medvěda : 90 %.
Anora není bezchybná. Ale je živá, odvážná, skvěle zahraná a po dlouhé době připomíná, že silný film nemusí stát na spektakulárních (to slovo jsem se naučil od kritika J.D. Kokeše) efektech.
Stačí, když rozumí lidem.
