Článek
A kdo to nemá rád, ten má pocit, že by se měl nejlépe nenápadně vytratit zadním vchodem.
Dnešní doba má například avokádový toast.
Přiznávám se bez mučení: nerozumím tomu. A co víc – ani mi to nechutná.
Když jsem ho ochutnal poprvé, čekal jsem cosi velkolepého. Koneckonců, o avokádu se mluví téměř s nábožnou úctou. Zelené zlato. Superpotravina.
Elixír zdraví, krásy a pravděpodobně i dobré nálady.
Tak jsem tedy kousl.
A měl jsem zvláštní pocit, že jím něco mezi trávou a sádlem. Takovou podivnou zelenou pomazánku, která se tváří velmi moderně, ale chuťově připomíná cosi, co by člověk spíš čekal na pastvině než na porcelánovém talíři v hipsterské kavárně.
Vedle mě seděli lidé, kteří při každém soustu spokojeně přikyvovali. „Výborné,“ říkali. „Úžasná textura.“ A já jsem mezitím přemýšlel, zda je chyba ve mně, nebo v avokádu.
Možná je to podobné jako s moderním uměním. Někdo se dívá na černý čtverec na bílém plátně a vidí hlubokou existenciální výpověď. Jiný vidí… černý čtverec na bílém plátně.
S jídlem je to podobné. Každý máme své malé gastronomické pravdy. Někdo nedá dopustit na sushi, jiný na kapra s bramborovým salátem či čočkovou polévku s játrovými knedlíčku.
A někdo, jak se zdá, na avokádový toast.
Možná za to může i trochu ten společenský tlak. Když něco jí všichni, člověk má pocit, že by to měl jíst také. A nejlépe s nadšením.
Jenže chuťové buňky jsou, naštěstí, poměrně svobodomyslný orgán. Ty se nedají přemluvit marketingem ani módou. Buď jim to chutná, nebo ne.
A tak si říkám, že je vlastně docela zdravé mít jednu věc, kterou všichni milují – a vy ji tak trochu nechápete.
Svět by byl přece nudný, kdybychom všichni jedli totéž, poslouchali totéž a nadšeně sdíleli stejné talíře na internetu.
Někdo si dá avokádový toast.
A já si, s dovolením, namažu chleba se sádlem a cibulí. A budu mít při tom podezření, že ten starý venkovský vynález má alespoň jednu výhodu: nikdy se netvářil důležitěji, než ve skutečnosti je.
