Článek
Sedím v tramvaji, no vlastně… nesedím. Stojím. A to je přesně ten problém. Stojím, protože někdo jiný si sedí. A vedle něj si sedí jeho batoh. Ano, batoh. Ten tichý, nenápadný hrdina dnešní doby, který má očividně nárok na vlastní místo k sezení, zatímco já mám nárok maximálně tak na tyč, které se držím s výrazem člověka, co přehodnotil své životní priority.
Dívám se na ten batoh. Vypadá unaveně. Opravdu. Asi měl náročný den. Možná nesl učebnice, možná svačinu, možná tíhu existence svého majitele. Chápu to. Ale přesto si říkám: „Kamaráde, ty fakt potřebuješ sedět?“ Protože já bych si docela rád sednul taky. Ne že bych byl nějaký zhýčkaný, ale po dni, kdy jsem běhal jak hadr na holi, by mi těch pár minut v tramvaji přišlo jako malý osobní wellness.
A teď přichází ten moment. Ten oční kontakt. Ten krátký, ale intenzivní střet dvou světů. Já – člověk, který by si rád sedl. A on – člověk, který už sedí. Plus jeho batoh, který sedí taky. Podívám se na něj s nadějí. On se podívá na mě s výrazem, jako bych ho právě požádal o ledvinu.
„Jako… chcete si sednout?“ zeptá se tónem, který naznačuje, že odpověď by měla být spíš „ne, děkuji, rád budu stát až do důchodu“.
Ano, chci si sednout. Přesně proto na tebe civím, jako kdybych čekal, že se ten batoh sám zvedne a řekne: „Promiň, kámo, moje chyba.“
Ale ne. Batoh zůstává. Majitel taky. A já stojím dál. A v hlavě mi běží scénáře. V jednom z nich ten batoh prostě vezmu a posadím si ho na klín. V jiném ho adoptuju a dám mu lepší život, kde nebude zabírat místo lidem v MHD. Ale realita? Jen se pousměju tím svým „ještě že nejsem násilník“ úsměvem a držím se tyče o něco pevněji.
Je zvláštní, jak jsme se dostali do bodu, kdy věci mají větší komfort než lidi. Batohy sedí, kabelky odpočívají, tašky meditují… a my stojíme. Možná bych si měl taky pořídit batoh. Ne kvůli věcem. Kvůli místu k sezení. Stačí ho posadit vedle sebe a najednou má člověk pocit, že něco v životě dokázal.
A tak si říkám: lidi, vážně jsou ty vaše batohy tak unavený? Nebo jsme jen zapomněli, že tramvaj není obývák a sedadlo není gauč pro vaše zavazadla?
Protože já vám něco řeknu. A říkám to jako chlap, co už fakt chce sedět: jestli ještě jednou uvidím batoh, jak si hoví na sedačce v narvaný tramvaji… tak mu koupím lístek. Ať si to aspoň zaslouží anebo ho narvu sobeckému mladíkovi do.....
