Článek
Česká spisovatelka Alena Mornštajnová nedávno vydala silný a úspěšný román Čas vos.
Přiznám se, že mne jako roj vos do šedé kůry mozkové už dlouho bodá jedna zásadní právní nelogičnost. A vlastně i hluboká nespravedlnost. Ale vezměme to popořádku.
Důstojná smrt a nedůstojný potrat? Anebo naopak?
V České republice se etablovala podivná právní schizofrenie. Žena může zcela legálně a bez uvedení důvodu do 12. týdne těhotenství ukončit život svého nenarozeného dítěte. Říkáme tomu „osobní svoboda“ nebo „právo volby“.
Avšak pokud dospělý, svéprávný a nevyléčitelně trpící člověk požádá o pomoc s ukončením svého utrpení formou eutanazie, stát řekne: „To nesmíme. To by bylo nemorální.“ Jedna smrt je tedy přípustná, druhá ne. Ať mi někdo rozumně vysvětlí, kde je v tom logika.
Ergo kladívko: české zákony přerušení (respektive správně „ukončení“) těhotenství umožňují – a to čistě na základě rozhodnutí ženy, které nemusí státu (ani muži) nijak odůvodňovat. Na druhé straně toho spektra ale stát tvrdí, že ani těžce nemocný člověk – muž či žena – jehož utrpení je nesnesitelné a prognóza zcela beznadějná, nemá právo rozhodnout o vlastním konci.
Ano, je to tentýž stát, který hájí právo ženy říct „nechci rodit“, ale zároveň brání dospělému říct „nechci už žít“.
Tato právní asymetrie není jen neetická, ale především nelogická. U potratů ochotně respektujeme individuální rozhodnutí – byť jeho důsledkem je smrt potenciálního života. U eutanazie jsme ale náhle posedlí morálním paternalismem a domnělými riziky zneužití. Kde je ta úcta ke svobodné vůli, kterou tak ochotně vzýváme jinde?
V Česku je eutanazie i asistovaná sebevražda de facto trestným činem. Humanistické argumenty, že člověk má mít možnost důstojně odejít, náš právní řád neuznává. Těm, kdo chtějí odejít ze světa podle vlastního scénáře, nezbývá než trpět – anebo si zaplatit „poslední službu“ například ve Švýcarsku.
Kritici legalizace eutanazie se ohánějí rizikem zneužití a šermují etickými zásadami. Jenže zneužití lze předejít – stejně jako například u darování orgánů – rozumně a přísně nastaveným právním rámcem.
A etika? Ta přece nemůže být klackem v rukou těch, kteří chtějí druhým vnutit svou představu „správného života“. Etika nemá a nesmí být výhradně náboženská. V právním státě musí být etika především o důstojnosti, svobodě a – ano – o zmírnění utrpení.
Závěrem
Ohromně zarážející je skutečnost, že ti, kdo brojí proti právu na eutanazii, často nemají problém s právem na interrupci. Pro pět ran do liberální čepice – jak je možné, že u jedné smrti nám svoboda nevadí, zatímco u druhé ano?
Opravdu je v pořádku, že dáváme právní jistotu těm, kdo nechtějí dítě – ale ne těm, kdo už nechtějí dál žít ve fyzickém či psychickém pekle?
Sečteno a podtrženo: pokud bereme vážně právo člověka rozhodovat o svém těle, měli bychom být důslední. Svoboda přece není jen o tom žít. Svoboda je i o tom mít právo důstojně odejít – když už opravdu není zde, v tom našem slzavém údolí, proč zůstávat.
