Eutanazie až na posledním místě. Víra má přednost

Článek je napsán šetrně k lidským právům.

A tu je zásadní zlomová otázka: Proč je eutanazie zakázána, když šetrný přístup k lidským právům vyžaduje zrušení jejího zákazu? Čí práva tedy zákaz chrání?

Úvod je čistě zamyšlením se nad absencí logiky v právním systému ČR, poněvadž jsou země, kde je eutanazie dovolena. Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a Kolumbie. V zemích, jako je Kanada, Švýcarsko, Německo, Rakousko, Portugalsko, Španělsko a vybrané státy USA, je povolena asistovaná sebevražda.

Vyjmenované země světa jsou všechny vyspělé s výjimkou Kolumbie. Naproti tomu země, kde je eutanazie v jakékoli podobě zakázána, jsou částečně vyspělé nebo rovnou zaostalé a v jednom případě dokonce zvrácené a šílené, tj. Rusko, země vraždící své sousedy a uctívající výplody a autory komunismu. Vraždit mu problém nedělá, eutanazie však ano. Pokud jde o Česko, je zemí většinově ateistickou a chudou, přičemž důvody, proč zde není eutanazie povolena jako v některých státech USA či v Německu, které je nám blzko, jsou přímo nepochopitelné.

Kdybych byl ateista, souhlasil bych s eutanazií okamžitě a bez zaváhání, stejně jako profesor Kolman. Ale já ateista nejsem. Jaká je tedy vůle Boží, jež mne zavazuje k zastávání stejného postoje, jaký má víra?

Předně je nutné nejprve zjistit, zda výklady teologie zastupované určitými dogmatiky, jsou odvozovány od Boží vůle, a nebo zda jde o lidský názor, sugestivně maskující svůj lidský zdroj a předstírající Tvář Boží. Tady můžeme vycházet zcela upřímně jen ze samotného Písma Svatého, které nikde o sebevraždě nemluví. Nikde neexistuje zmínka o zabití sebe sama, pouze o zabití. Bůh řekl Mojžíšovi: „Nezabiješ.“ Neřekl však: „Nezabiješ se.“

Slovíčkáří a hledači stanovisek uplatňují sofistiku a ta je právě tím, co dává podnět ke vzniku dogmat. Jako když se argumentačně přetahují 2 rétoři v politice a nikdo nakonec po hodinách diskuse nevítězí, veřejnost je jednou na té straně, pak zase má pocit, že protivník má pravdu víc a opět se to mění, podle skladby slov a vět v jejich vyjádřeních.

Proto, pokud není jednoznačně udaná pravda Božím svatým Slovem, a ta v Písmu není, nelze brát jako vůli Boží názor rétoriky teologů. Jeden říká: „Bůh řekl nezabiješ a myslel tím nikoho, tedy ani sebe.“ Oponent mu však namítá: „Ne, mýlíte se, Bůh poukazoval na vraždu, nikoli vlastní zabití.“ - Zkuste souhlasit s tím či oním, a zjistěte, zda budete mít po svém příklonu skutečnou jistotu o tom, co si myslí Bůh.

Osobně jsem se v životě přesvědčil, že Bůh může změnit v rozporu se Zákonem Mojžíšovým i s Novým Zákonem jakoukoli záležitost, podle Svého uvážení, v individuálním případě.

I kdyby měl pravdu teolog v diskusi s oponentem, jenž zastává názor nezabiješ nikoho, tedy ani sebe, Bůh to může dovolit, protože není vázán Svým Zákonem, ale je nad ním. Proto je Všemohoucí, tedy může vše. Nic nesmí omezovat Jeho moc. A proto prosba k Bohu, již vyšle v modlitbě člověk trpící ukrutnými bolestmi, může být brána jako prosba o milost.

Tento názor vyvěrající ze zkušenosti, ale může mít svého rétoricky zdatného oponenta, fanatika, který sice sofistikovaně vysvětluje, ale nemá ani za mák empatie a soucitu. A nač se Bůh bude ohlížet? Na farizea, či na rybáře z Ježíšova tábora? Ježíš fanatiky nikdy neuznával a fanatismus odmítal, jak to dosvědčuje celý Nový Zákon.

Proto každému doporučuji, sedněte si k posteli k člověku, jenž pláče, jenž svírá vaši dlaň a jehož smutné oči i slova vás prosí: „Nechte mne zemřít, prosím…“

Víte, tihle lidé prosí o smrt. A vy? Nemáte-li dar mu pomoci, zázračnou moc ho uzdravit, jakou měl a má jen Ježíš, měli byste být soucitní a nezvažovat za onohu muže, zda smýšlí či nesmýšlí správně, protože nejste v jeho situaci. Je to jen vaše arogance, ať už se tváří jakkoli smysluplně, pokud bráníte někomu odejít, když o to žádá jako o smilování.

Smrt je přechod do jiného světa, do země slunce a lásky.

Dogma, že člověk podléhá peklu, pokud spáchá sebevraždu, platilo ve středověku, ale také se tehdy upalovalo a jinak řečeno,  vraždilo. Tohle nevadilo, ale sebvražda vadila (logická ironie, pozn.). Na člověka, který asistovaným způsobem opustí náš svět z velkých trýzní a muk, čeká stejně tak Pán Ježíš, jako na někoho jiného, kdo zemřel přirozeně a ve stanovený čas.

Jsem o tom zcela přesvědčen. A nikdy nestavím svůj soucit nad soucit Boží, nikdy nestavím svůj přístup jako lepší, než je ten božský. Protože člověk bude souzen za to, co dobrého nebo zlého učinil během svého života, nikoli za to, že v slzách vděku odešel do vykoupení skrze darovanou smrt, poněvadž již nedokázal snášet svou soustavnou trýzeň.

Proč by měl čekat na přirozenou smrt, již není dána nemocí zabíjející jej mučením? - Každý z vás to pochopí. Každý z vás jako mnoho Čechů onemocní a každý zatouží ve svém zlomení sil po vysvobození. Vždyť platí, že kdo chce žít ať setrvá, ale kdo chce odejít, ať odejde. A nemá-li nemocný sílu zabít se sám, má právo aby jeho duše byla vyjmuta z pošramoceného těla pomocí lékařovou. Takový člověk by měl učinit vyznání v modlitbě, pokud má ještě sílu mluvit, byť trýzeň mu způsobuje i každé slovo, každý pohyb, dokonce i když leží v posteli, jen trpí a pláče.

Viděl jsem ve svém životě člověka,ať muže či ženu, to není podstatné, který byl upoután na invalidní vozík, neschopen jediného vlastního pohybu. Viděl jsem jeho slzy a slyšel jeho pláč. A když jsem o něm začal přemýšlet, uviděl jsem jeho touhu v krásných očích, plných té nekonečné bolesti, jež říkala: „Já chci zemřít.“

Jak jsem si přál zázrak, ale mé modlitby nebyly nic platné. Vím, že jednoho dne bude svobodným, šťastným tam, kam odejde a splní se mu tak jeho vroucí přání. 

Slyšel jsem ve filmu názor spisovatele Jiřího X. Doležala, který prohlásil, že má v šuplíku připravené prostředky k hladkému odchodu ze života, pokud by měl trpět bolestmi. - To je velmi stoické. Vždyť už Lucius Annaeus Seneca prohlásil, že smrt není vlastně ničím zlým a že nejlépe je vlastně vůbec se nenarodit, a když už se tak stane, rychle se vrátit do původního stavu. Tím myslel ten před narozením, jejž považoval logicky za stejný jako odchod ze života, tedy za stav smrti.

Je přitom faktem, kterého si povšimne každý upřímně a hluboce smýšlející vyznavač víry, chcete-li, křesťan. Že celé křesťanství vychází ze stoicismu. Vždyť už apoštol Tomáš vyzval všechny učedníky památnými slovy následování Krista, oznamujícího odchod za Lazarem do Betánie, kde Lazar tlel v hrobě: „Pojďme tedy také, abychom tam zemřeli s ním.“

Tohle je stoicismus, na který Ježíš nic nenamítal. Ale Posláním Ježíšovým od Otce nebyla takováto smrt. Lazar byl vzkříšen, aby Pán ukázal učedníkům a Tomášovi, a celému příštímu světu, po svém odchodu k Otci, že co bylo staré, pominulo. Filozofie, nauky, judaistická víra. Nyní je tu nové a to je našim cílem. Máme-li Ježíše Krista ve svých srdcích, potom je to On, kdo je naší oporou a v nějž smíme věřit. V jeho lásku, případně v zázrak. A nedostaví-li se, potom asi smíme zvolat s Tomášem: „Pojďme tedy také, abychom zemřeli s Ním.“

Jsem si jist, že Pán nikdy nepošle do pekla člověka, který na lůžku nemocných sténal bolestmi a prosil o svou smrt. Pán přece není méně soucitný než já a já bych trpícího do pekla neposlal. Z takovéto logiky víry musíme vždycky vycházet a být zodpovědni za své činy. Jednou se onoho lékaře Bůh zeptá: „Proč jsi ho nechal zemřít?“ A lékař Bohu odpoví: „Nesnesl jsem jeho bolest, neustále plakal a chtěl zemřít. Nechtěl jsem mít podíl viny na jeho utrpení, kdybych mu odepřel splnění jeho přání.“ A Pán lékaři by asi odpověděl: „Pojď tedy za ním, vždyť ty ses zachoval jako jeho bližní.“

Ježíš odmítal tvrdost srdce, odmítal chlad povahy a volal k sobě zranitelné a smutné. Proto tolik miloval Marii Magdalskou, Marii Betánskou a uzdravoval slepé a těžké invalidy. Proto i vzkřísil syna plačící matky za márami. Protože Ježíš nikdy neodsoudí trpícího. A jak by možná řekl:

„Dokud jeho utrpení neuzříte, nikdy neuvěříte.“

Jsou mezi námi lidé, kteří prožívají nekonečnou záplavu bolesti, a nikdy nemá konce. Jejich duše jsou dušemi mučedníků, a na ně čeká Duch Svatý, ať už zemřou jakkoli a kdykoli.

Stoikové by prohlásili v souladu se svým učením:

„Nesmilujete se snad nad tím, jehož duše je ve zbídačeném těle, pokroucená a mučená jeho znetvořením? Nutící ji k soustavné nesnesitelné míře bolesti? Takovéto duši je potřeba dopřát svobodu, protože žádá-li o ni, nemáte právo ji odepřít. Pokud ji ale odepíráte, ať z jakýchkoli osobních důvodů, potom se budete podílet na vině vůči onomu muži či ženě, v době, která jejich utrpení prodlužuje.“

Láska a soucit jsou pravými jen tehdy, pokud nás vedou k činům. Cokoli jiného je jenom klam. Ale pokud vám vaše láska k člověku ve vaší rodině brání dopřát mu eutanazii, dokažte ji, a neustále se modlete, aby trýzeň přešla a nastalo uzdravení. A nebudete-li ani potom vyslyšeni, projevte svou lásku a soucit zapřením sebe sama. Protože stále platí, že cokoli učiníš jednomu z nejmenších bratří Ježíšových, neděláš to už pro svého příbuzného, ale pro Ježíše.

Někdy už je zkrátka pozdě na oběti, na modlitby a vše se zdá nedosažitelné, když někdo umírá. Tehdy si proto buďte jisti, že takového volá Pán do své náruče. A žádá-li vás váš milovaný, abyste mu pomohli zvednout závoru na této cestě, aby po ní odešel, nenechte ho před ní stát a v bolestech čekat. Jednoho dne půjdete sami touž cestou a první koho uvidíte, bude váš příbuzný, jemuž jste pomohli.

Nebojte se, Duch Boží je vám blízko.