Článek
Univerzitní pedagog právníků doktor Petr Kolman alias Legendární medvěd, diferencuje mezi životem zedníka, sanitáře a prodavačky a životem soudce Ústavního soudu.
„… lidé ve fabrikách, na stavbách nebo za kasou v supermarketu potí triko. A nejen triko. Tito lidé si právě vyslechli, že práce do 67 let není protiústavní. Ústavní soudci, s měsíčními příjmy přes 300 tisíc korun, s řidičem, třemi asistenty a sekretářkou, s podmínkami důstojnými spíše diplomatického salónu než reality českého zdravotnictví a pracovního trhu, nám vzkázali: „Máte ještě sílu, tak makejte.“ Nezlobte se, ale nemohu si pomoct – tohle rozhodnutí působí, jako by soudci žili na jiné planetě. Anebo aspoň v jiném státě než většina našich lidí“ (autor: Legendární medvěd).
Říkává se: Sytý hladovému nevěří.
Jak by měla vypadat výuka ve školách, aby naše společnost byla jednou lepší než ta současná?
Představme si na ukázce výuky, jak toho docílit výchovou a vyučováním:
Učitel dětem vysvětluje: „Rčení sytý hladovému nevěří vyjadřuje nejen nedůvěru najezeného člověka vůči nenajezenému a tedy hladovému, ale co? No, kdo na to umí odpovědět?“
Hlásí se Pepíček: „Rčení vyjadřuje rozdíl mezi opačnými póly v lidské společnosti.“
Učitel: „Výborně. Co dál? Maruška se hlásí.“
Děti ochotně vnímají správné zásady předávané nejen svými rodiči, ale i pracovníky školství.
Maruška: „Rčení vyjadřuje, že člověk je člověku vlkem.“
Učitel: „Není to špatné, a dá se říct. Co ale hlavně vyjadřuje rčení, že sytý hladovému nevěří? Přijde na to někdo?“
Nikdo se nehlásí a učitel vysvětlí:
„Tak především vyjadřuje neschopnost empatie, děti. Empatie je vzácná vlastnost výjimečných lidí, zakládající se na schopnosti člověka, pochopit odlišnou situaci těch druhých. Uvedu vám příklad. Když se má někdo dlouhou dobu dobře a nic mu neschází, zvykne si na pohodlí a zapomene, že se někdy dřív takhle dobře neměl. A od toho se dá odvodit, že zapomene i chápat ty, kteří mu tenkrát byli podobní a cítili se zle. Troufne si někdo z vás uvést příklad ze života? Třeba zase Pepíček?“
Pepíček: „Třeba bohatý podnikatel vyjde ven a nevšímá si bezdomovce a ještě na něho plivne.“
Učitel: „Může být. Maruška?“
Maruška: „Nevšímá si starých lidí, protože je mladý.“
Učitel: „No, to je sice pěkný příklad, ale on ještě starý předtím nebyl, takže tomu nerozumí. Zkus jiný příklad.“
Maruška: „Když si někdo postěžuje, že nemůže najít práci a ten člověk se mu začne smát, protože práci má.“
Učitel: „Třeba. A doplním tě ještě, že kdysi dávno také sháněl práci a nějakou dobu ji neměl, zchudl a pomohli mu jiní lidé. Potom na to po mnoha letech zapomněl a teď se mu vysmívá. To je nedostatek empatie, děti.“
Učitel dětem dále vysvětluje: „Existuje i případ nedostatku empatie, kdy někdo měl práci odjakživa, a vysmívá se někomu, kdo práci nemá. Takový člověk nezaměstnanost sám nezažil a proto nevěří někomu, kdo shání marně práci. Neumí ho pochopit, protože pracoval vždycky. A řekne mi někdo z vás, jestli se takový člověk může stát empatickým? Pepíček?“
Pepíček: „Když přijde o práci.“
Učitel: „Správně. Když přijde o práci a najednou žádnou nemůže sehnat. Uvědomí si, že se smál někomu sobě podobnému. A já vám nyní uvedu příklad, ke kterému došlo a vy mi zkuste odpovědět, jak jste příklad pochopili. Soudce ústavního soudu s platem 300 000 korun měsičně, rozhodne, že zedník má pracovat až do 70 let. Zedníkův plat je 45 000 korun. Co vás k tomu napadlo? Maruška?“
Maruška: „Že neví, jak je práce na stavbě těžká.“
Učitel: „Ano. A proč to neví?“
Maruška: „Protože nikdy nepracoval na stavbě.“
Učitel: „Opět správně. Takže co jsme se naučili o empatii? Zkus pokračovat.“
Maruška: „Že soudce není empatický člověk.“
Učitel: „Přesně tak, děti. Každý, kdo neumí pochopit život druhého člověka, postrádá empatii. Soudce si žije jako v bavlnce a představuje si, že v 70 letech může někdo pracovat na stavbě. Asi o hůlce a nebo rovnou na invalidním vozíku,“ rozesměje děti. „Může někdo vozit kolečka s maltou, třeba v létě, když je nesnesitelné horko, nebo v zimě, kdy mrzne, má hůlku nebo rovnou berle,“ rozesměje opět děti, „a nebo nemůže? Pepíčku, co myslíš?“
Pepíček: „Nemůže. Náš soused má 70 roků a sotva chodí. Nosí čagan.“
Učitel: „Maruško?“
„Nemůže. Mojí babičce bude sedmdesát a nemůže už moc chodit. Neumím si teda vůbec představit, že by musela někde pracovat, když navíc bere prášky a musíme se o ni starat.“
Učitel:
„Dobře, Maruško. Jste malí, ale empatičtí. Buďte takoví vždycky. Bůh vám žehnej.“
