Článek
Jdu si takhle v sobotu odpoledne na procházku kolem Svratky, vyhřívám se na sluníčku a pozoruji, jak rodiny s dětmi krmí kachny. Klidná atmosféra, pohoda. Až do chvíle, kdy přichází děda se dvěma vnuky, zhruba sedm a jedenáct let. Tedy ti vnuci, děda měl aspoň pětašedesát. Takový namistrovaný starý kozel, co vše ví a zná a všude byl nejméně třikrát. A že má (či dříve měl) od všeho klíče snad není nutno dodávat.
Starší kluk popadne kámen a vší silou ho mrskne po kachně. Kachna se instinktivně vyhne, ale chlapec se nenechá odradit. Bere větší kámen a hází znovu. Tentokrát trefuje. Naštěstí jen trochu. Otřesená kachna odlétá…
A co na to děda? „Neházej to, někdo nás uvidí a bude průšvih…“
Zarazilo mě to. Ne „nehaž kameny po živých tvorech“, ne „neubližuj“, ne „přírodě se chováme s respektem“. Problémem nebylo samotné ubližování, ale jen možnost, že je při tom někdo nachytá.
Nedalo mi to a okřikl jsem je. Bez dalšího odešli. Avšak zůstala ve mně nepříjemná pachuť.
Jaké hodnoty se tu dnes vlastně předávají?
Ergo kladívko, pokud dítě/vnuk nepochopí, že nemá ubližovat z principu, jen ze strachu z trestu, co z něj vyroste? A co takový děda? Asi nějaký bývalý komunista nebo milicionář.
Pokud mu nevadí násilí na bezbranných tvorech, jak přistupuje k lidem?
Závěrečný povzdech
Často se mluví o tom, že mladá generace je zkažená. Jenže kdo je vychovává?
Jaké vzory jim dáváme? Pokud děti vyrůstají v prostředí, kde je hlavní zásadou „nedělej to, ale jen proto, že tě může někdo vidět“, pak se nemůžeme divit, že v dospělosti aplikují stejnou logiku. Pravidla se dodržují jen tam, kde hrozí postih, ne proto, že jsou správná.
Sečteno - chybí základní empatie, úcta k životu, pochopení, že nejsme na světě sami. A to je, obávám se, mnohem větší problém než ten, že by nás někdo mohl uvidět.
