Článek
Jednou mi kamarád z Prahy řekl, že v Brně se prý „neděje vůbec nic“. Pokrčil jsem rameny a zeptal se ho, kdy naposledy jel tramvají bez toho, aby měl chuť z ní po dvou zastávkách vyskočit. A kdy zažil, že mu řidič MHD popřál hezký den, aniž by se u toho díval do mobilu a nenadával na svět. Mlčel.
A pak ten metropolitní trumbelín uznal, že šalina i Brno mají něco do sebe. Třeba to, že v ní občas potkáte i sebe sama a vždy spoustu kamarádů a kamarádek.
Brno není Praha. A to je jeho největší výhoda.
Tady se nikdo netváří, že zachraňuje svět každé ráno na Andělu. Lidi tu nechodí po ulici s nasazeným pohledem „neotravuj mě, mám call“ – spíš si řeknou „čauky, čus nebo zdravíčko“ a jdou dál.
Nezní to světově? Možná. Ale funguje to. A hlavně: je v tom upřímnost, kterou by leckterý metropolitní hipster vyměnil za svoje flat white z výběrových zrn.
V Brně je všechno tak nějak blíž.
Do hospody, na pivo, na šalinu, do sauny, na autorské čtení, ke známým, k mamince.
Nepotřebujete metro, ani trolejbus, co má víc spojů než smyslu. Stačí dojít na roh a tam už většinou někdo čeká. V Praze jdete deset minut k tramvaji, abyste pak dalších patnáct hledali, kudy vlastně jede. V Brně – přejdete ulici. A jste tam.
A pak je tu humor. Suchý, lehce kousavý, ale trefný. Brňáci se nesmějí na celé kolo, oni mrknou. A vy víte, že to pochopili. Není to vtip na první dobrou, ale zato zůstane déle. Jako ten pocit, že jste tu vítaní, i když neznáte hantec.
A když ho znáte, máte dveře otevřené i do nejzapadlejší hospody ve Slatině.
Mimochodem, v Brně se ještě pořád vaří normálně. Tvarůžkový dort? Ano. Zelňačka jako od babičky? Jasně.
A k tomu pivo, které nestojí jako půjčka na dovolenou. V kavárně si dáte espresso, ne esenci ega. A barista vám hezky a pokorně řekne „dobrý den“, ne pražské probodávání naštvanými sebevědomými pohledy s výrazem - co zde zase chce ta lůza, my čekáme japonské turisty…Protože v Brně se ví, že i na kafe se chodí s pokorou.
Brňáci nejsou nafoukaní. Tedy – většinou. Ale i když trochu jsou, tak jenom proto, že vědí, že jejich město má duši. Není tak okázalá jako Pražský hrad, není tak uhlazená jako Vinohrady, ale o to opravdovější.
Brno se prostě nesnaží být víc, než je. A možná právě proto je čím dál víc.
Tak co můžou Pražáci Brnu závidět? Všechno, co se nedá najít v průvodcích. Klid, nadhled, absenci potřeby si pořád něco dokazovat.
A taky šalinu. Protože šalina je víc než tramvaj. Je to stav mysli.
A v tomhle statutárním líbezném městečku se žije fakt dobře. Obzvlášť po dvou litrech burčáku.
