Článek
Jana byla žena praktická a de facto se starala téměř o vše v chodu domácnosti, tedy dokud žila. Po její nenadálé smrti to Roman věru neměl lehké.
Nicméně jakžtakž vše zvládal. Na jednu věc však zapomněl: zaplatit daň z nemovitých věcí za jejich byt v Brně-Kohoutovicích. Jak tušíte, to vždy předtím zařizovala a platila paní Jana, účetní v důchodu a místopředsedkyně Svazu sběratelek pivních etiket pro Jihomoravský kraj.
Když si jej úředníci zavolali na finanční úřad, hájil se mimo jiné tím, že na věc zapomněl. To mu však bylo k ničemu. Roman následně zvolil jinou taktiku.
Začal tvrdit, že si nebyl jistý, zda je manželka skutečně mrtvá, a zda daň následně nezaplatí ona. Nota bene k 1. lednu 2026 byla poplatnicí daně z nemovitých věcí ještě ona, zemřela až v únoru 2026. Úřednice na chudáka seniora útočila povýšeným hlasem: „Nás tady nemusíte poučovat, ke kterému datu se počítá daňová povinnost. Nadto jako na dědice bytu přešla daňová povinnost na vás. Co na tom nechápete, pane inženýre? Ale jak to myslíte, že jste si nebyl jistý, že je skutečně mrtvá? Snad máte úmrtní list, nebo jste snad věřil ve zmrtvýchvstání?“
Roman přitakal: „Ano, v to jsem věřil.“
Úřednice zalapala po dechu. „Člověče, jste normální?“ křičela, až na úřadě nadskakovala razítka a dalším daňovým poplatníkům na chodbě se rolovaly ponožky v sandálech.
Roman si nenechal nic líbit a logicky oponoval: „Milá zlatá, vy jste úřednice České republiky, a ta, jak známo, ve zmrtvýchvstání věří. Dokonce za něj dává lidem zákonem stanovené dny pracovního volna. Mne se to již pravda netýká, ale vy jako úřednice máte snad o Vánocích a Velikonocích volno, ne?“
Dvounohé úřednici Tereze (49) vše došlo (zlý jazyk by asi řekl: „na moravskou úřednici nevídaně rychle“) a najednou propukla v očistný smích.
„Pane, tohle jsem za 22 let na finančáku vážně ještě neslyšela. Víte co? Daň vám sice odpustit ani vypustit (to bylo její oblíbené cimrmanovské úsloví, které pochytila na školení v Benešově od docenta Mrkývky, legendy finančního práva) nemohu, ale odpustím vám veškeré penále. Souhlasíte, (ne)svatý muži?“
Roman se na chvíli zamyslel a pak velkorysou nabídku přijal.
Zazvonil zvonec a daňové pohádce je konec.
