Článek
Francie uznala Palestinu. Ani to však z palestinské vlajky nedělá amnestii pro výtržníky. Kdo pod její zástavou zapaluje auta, rozbíjí výlohy a rabuje obchody, není bojovníkem za svobodu, ale pachatelem, který si politickou symbolikou zakrývá obyčejnou kriminalitu. Vyrabovat obchod není projev solidarity s Palestinci. Je to útok na francouzskou společnost, její občany a jejich majetek.
Demonstrace je legitimním nástrojem občanské společnosti. Lidé mají právo vyjádřit svůj názor, kritizovat vládu a nesouhlasit s její zahraniční politikou. Jenže svoboda projevu nekončí až u prvního zapáleného automobilu a právo na shromažďování nezahrnuje právo vyrabovat obchod s potravinami.
Co má společného francouzský obchodník, který ráno odemyká svou prodejnu, s konfliktem na Blízkém východě? Proč by měl nést škody za politické rozhodnutí, které neučinil? A proč by měl zaměstnanec, jenž se bojí cestou z práce projít vlastní čtvrtí, přijímat jako přijatelnou cenu za něčí politický protest rozbité výlohy a pouliční násilí?
Palestinská vlajka sama o sobě není problém. Problémem je jednání těch, kteří se za ni schovávají, aby omlouvali násilí a ničení cizího majetku.
Solidarita s Palestinci nemůže znamenat nepřátelství vůči Francouzům. A už vůbec nemůže znamenat beztrestnost pro ty, kteří zaměňují politický protest za pouliční anarchii.
Francouzský stát má povinnost chránit své občany, jejich bezpečnost i majetek. Policie musí zasahovat proti násilí, pachatelé mají být identifikováni a trestáni podle zákona. Nikoli podle toho, jakou vlajku drželi v ruce, jaké heslo vykřikovali nebo jak citlivé téma si vybrali za záminku.
Právní stát se totiž nepozná podle toho, kolika lidem dovolí demonstrovat, ale také podle toho, zda dokáže ochránit ty, kteří se demonstrace neúčastní a chtějí jen normálně žít a podnikat.
Právo demonstrovat není právo ničit. A francouzský stát nesmí mít pro násilí dvojí metr. Ani tehdy, když se pachatelé dovolávají (údajně) sebeušlechtilejšího politického cíle.
