Článek
Takto začal pondělní den v jedné nejmenované brněnské základní škole. Byl to den, kdy se spojily síly umění, svalstva a mírně poškozeného školního nábytku.
Děti zpočátku netušily, že otázka ohledně jejich hudebního vkusu je past tak rafinovaná, že by i liška Bystrouška zpozorněla.
Kdo by totiž tušil, že hudební výchova bude mít tolik společného se silovým trojbojem?
Čtveřice nadšenců do hudby – Honzík, Tran Hoa, Matěj a Vendulka – se ještě chvíli domnívala, že půjdou zpívat „Kočka leze dírou“ nebo alespoň tleskat do rytmu něčeho moderního, co zní jako remix startující pračky.
Místo toho jim paní učitelka ukázala na krabicové monstrum v přízemní třídě. Klavír. Starý. Těžký. Dýchající éru normalizačních estrád.
„Přesunujeme hudebnu,“ vysvětlila paní učitelka s výrazem dirigenta, který právě zadal cinknutí trianglu v Mahlerově symfonii.
Děti si nejprve myslely, že to je vtip. Pak si myslely, že je to školní projekt – třeba na fyziku: Jaká je minimální hmotnost, při které se Matějovi podlomí kolena?
Nakonec pochopily, že to není ani vtip, ani projekt, ale běžná realita českého školství, kde se místo investic do vybavení investuje do dětských zad.
S pomocí paní školnice a jednoho náhodného deváťáka, který šel okolo a zrovna neměl důvod utéct, se klavír skutečně podařilo dopravit po schodech do druhého patra. Schody přežily. Klavír téměř. A děti? Ty získaly nečekanou lekci z týmové spolupráce, fyziky, anatomie a hlavně – že příště, až se paní učitelka zeptá, kdo má rád hudbu, radši rychle sklopí hlavu a začne si kreslit bubáka do sešitu.
Na závěr týdne pak paní učitelka oznámila: „A příští týden se zeptám, kdo má rád tělocvik.“
A najednou bylo ve třídě takové ticho, že by jeden slyšel spadnout houslový klíč.
