Článek
Ráno jsem měl namířeno do města, nálada pod bodem mrazu, v hlavě seznam povinností delší než fronta na kardiologii.
Naskočil jsem do brněnské šaliny (to je něco jako tramvaj, jen to jezdí po vesnici), která vypadala, že má své nejlepší roky už za sebou – podobně jako většina její osádky.
Těsně před tím, než co se tramvaj rozjela, do vozu vplul domorodý důchodce.
Na první pohled bylo jasné, že se vrací od lékaře – pod očima stíny jak z rentgenu, v ruce papír z recepce a v obličeji ten zvláštní výraz lidí, kteří viděli čekárnu a přežili to.
Sedl si, zhluboka si povzdechl a promluvil nahlas, aniž by ho o to kdokoli žádal – jak to důchodci umí:
„Včera jsem u ortopeda čekal tak dlouho, že jsem úplně cítil, jak mi rostou vnoučata.“
Nejdřív ticho. Pak smích. Respektive divoká erupce osvobozujícího smíchu.
Tramvaj se otřásla jako při výlukové objížďce. Pán s francouzskými holemi si zapsal status legendy. Někteří spolucestující si museli utřít slzy – ne z bolesti kyčlí, ale od smíchu.
Revizor Mrázek, který předtím hlídal jízdenky jako ostřelovač mosty u Stalingradu, se najednou přestal soustředit a začal si dělat poznámky, aby měl, co večer vykládat v pivnici U Čápa.
Vedle mě seděla paní, která vypadala, že má do důchodu ještě pár let, a šeptla mi konspiračně: „To nic, já mám na gyndu termín až na příští život.“
A já jí to uvěřil.
Děda pokračoval vyprávěním, že v čekárně včera stihl nejen přečíst celou bibli a letáky do božího chrámu - Kauflandu, ale i zapomenout, proč tam vlastně je.
A že když na něj konečně přišla řada, sestra ho nepoznala, protože mezitím nevídaně zestárl.
Ergo kladívko, jsem si uvědomil, že české zdravotnictví možná není rychlé, ale rozhodně je zábavné. Tedy – pokud přežijete. Kdo čeká na ortopedii, ten má čas přemýšlet o věčnosti. A kdo to vydrží, ten se může rovnou hlásit na psychiatrii, nebo do stand-upu.
Každopádně – děkuji, neznámý seniore z linky 4.
Vaše hláška mi nejen zvedla náladu, ale i krevní tlak – a to bez přímé účasti praktického lékaře.
