Článek
Příběh o tom, jak děda doběhl vnuka – doslova i životní moudrostí.
„Kolik je ti let, Kubo?“ zeptal se děda (71) mezi dvěma funěním, když se vrátil z ranního „běhu“.
„Čtrnáct,“ odpověděl vnuk, aniž by sundal sluchátka.
„No vidíš, to mně v tvým věku bylo už šestnáct! Musíš se víc snažit, ty sněhová vločko!“ pronesl děda s výrazem válečného veterána, který právě přežil bitvu se zánětem šlach.
A tak začala tichá rodinná soutěž. Děda – sedmdesát jedna let, tři operace, čtyři prášky denně, ale s duší geparda.
A Kuba – čtrnáct, pružný jak guma, ale lenivý jak páteční oběd na krajském úřadě.
Jednoho dne se ale karta obrátila. Kuba si obul kecky a šel si taky zaběhat. Děda zpozorněl: „Počkej, běžíme spolu!“
Běželi. Děda supěl, koleno mu hrálo jazz, ale v posledních metrech předběhl vnuka. Doběhl první. A měl z toho radost větší než z loňských borůvek.
„Vidíš to, Kubo?“ dechl vítězoslavně. „Děda v cíli, vnuk v oblacích. A to jsem ti ještě neřekl, že v tvým věku už jsem měl dva výuční listy a první milostný dopis!“
A od té doby běhají spolu. Jeden, aby zrychlil, druhý, aby nezpomalil.
A oba, aby si pamatovali, že běh života se nevyhrává rychlostí, ale vytrvalostí. A občas i trochou dědovy drzosti.
