Článek
Chodí takhle jednoho podzimního dne babička Emička po Ústředním hřbitově v Brně, babička decentní, lehce průsvitná, jak se na ctihodnou docentku na penzi sluší.
Šátek na hlavě, kabelka přes loket, a trochu zmatený pohled, který ovšem dobře známe i u mladších žen a paní, zvlášť když zabloudí v podchodu u brněnského (stále neODSunutého) Hlavního nádraží.
Babička šourá se mezi hroby a mručí si: „Hrob 1726, hrob 1726… Měla jsem ho támhle za tím smrčkem, ale od té doby, co sem postavili to nové kolumbárium s fotovoltaikou, už se nevyznám. Čtyři sta metrů od hrobu Leoše Janáčka to bylo…“
A skutečně – modernizace dorazila i sem. Smuteční síň má samootevírací dveře, urny mají QR kódy a u brány stojí elektrobus pro převoz smutečních hostů (včetně tichého režimu, protože motor neruší tryznu).
Babička dojde k mladému asistentovi hrobníka, který sedí opřený o lopatu, poslouchá podcast o forenzní archeologii a z termosky popíjí sojové latté.
„Chlapče, prosím vás,“ osloví ho babička něžně, „nevíte náhodou, kde je hrob číslo 1726?“
Hrobník sebou trhne, sundá sluchátka a chvíli kouká na babičku jako na reklamu na lahodné pivko StaroBrno v šalině.
Potom se zaměstnanec příspěvkové organizace města Brna nebo kterého čerta zmateně podrbe pod epesní čepicí s nápisem „Brněnské hřbitovy a.s.“ a praví:
„Ježišmarjá, babi, já vůbec nevím! Ale proč vylejzáte, když pak netrefíte zpátky?!“
Babička zrudne jako trenýrky Kateřiny Konečné a zvolá dotčeně - Co si to dovoluješ, ty nezdvořáku…?
Hrobník se na oko zastyděl a s povzdechem vytáhl tablet s mapou hřbitova. „Počkejte, babi. Tak 1726 je… moment… sektor C2, řada 14, hrob čtvrtý zprava, vedle pana inženýra Marečka, co měl rád mladá sudoku a složitá děvčata - vlastně naopak.“
- „Ještě dodejte něco ve stylu Marečku podejte mi pero, abych si o vašem trapném humoru udělala kompletní obraz,“ zadurdila se akademická seniorka.
- „No tak pardon, to je tím prostředím, tak pardon, si to tu snažím udělat veselejší…“
Babička pokývá svou jedinou hlavou, zamumlá s jihobrněnským přízvukem něco jako „děkuju“ a ladně se rozplyne mezi tújemi.
Závěrem
A kdo ví – možná i na onom světě je to trochu jako v Brně. Když jednou vylezete, těžko se trefuje zpátky. Ale hlavně, že víme, kde máme hrob. A že ho občas někdo navštíví. I kdyby omylem.
