Článek
Na rodinných oslavách je zvláštní magie. Stačí jeden dort, dva panáky a tři dotěrné tety a hned se očekává, že někdo předvede kulturní vložku.
Tentokrát padla volba na strýčka Jirku, protože „už přece deset let žije v tom velkým Brně, tam se určitě dějou věci!“. Jirka se posadil, potáhl si ze švestkové „minerálky“ – letos měl řidiče – a spustil.
„No… jednou jdu po Lidické,“ začal, a všichni instinktivně ucítili, že se blíží velký příběh. „A na přechodu na mě hrozně dlouho divně vejrá jeden chlap. Tak se ho ptám: Máte nějakej problém? A on povídá: Nejste vy ten můj nový neurolog?“
Chvíle ticha.
Neteř Klárka po sobě hodila okem s bráchou Vojtou a dvojhlasně vypálili: „A to je jako celé, strejdo? Co je na tom zajímavýho?“
Jirka zamrkal, jako by znovu naskočil do příběhu, který ještě nezazněl: „Aha! No jo… já zapomněl říct, že ten chlap byl prof. Petr Fiala.“
A v tu ránu to bouchlo. Rodinný smích zalil obývák tak silně, až na poličkách začaly nadskakovat exekuční výměry, dědictví po babiččině podnikání v devadesátkách. Tety lapaly po dechu, děti se válely po gauči, děda od smíchu skoro zapomněl PIN od karty.
A strýček Jirka? Ten jen spokojeně seděl, užíval si potlesk a pomalu docházel k závěru, že Brno je vlastně město nekonečných historek.
Stačí jen dodat jedno malé jméno… a svět se směje.
------------------------
(Laskaví čtenáři, mezi námi - Jirka si to celé vymyslel, aby pobavil rozvětvené po historkách lačnící příbuzenstvo. Avšak nikomu ani muk, je to jinak dobrý kluk)
