Článek
Tak si to představte: brněnský právník, kterému táhne minimálně na pětapadesát, oblékl na sebe sportovní kraťasy se čtyřmi pruhy, které má ještě z doby, kdy byly v módě frotté potítka a platilo čím víc pruhů, tím více.....
Už to samo o sobě vypadalo jako revival devadesátek. Ale on nešel na žádný retro festival ani koncert skupiny Turbo.
Ne. Rozhodl se po dvaceti pěti letech znovu postavit na squashový kurt!
Víte, ono to začalo docela nevinně. Po dlouhých hodinách u soudu, nekonečných jednáních a přemítání nad právními předpisy, se jednoho dne podíval do zrcadla a řekl si: „Člověče, něco bys s tím tělem měl udělat. Viděl jsi, jak vypadáš?“
Ne že by to byla nějaká katastrofa, ale roky stresu a sezení si vybraly svou daň.
Břicho trochu povolilo, záda se zakulatila a energie už nebyla, co bývala.
„Co jsem to hrál kdysi za sport? Ah, squash! To bylo něco!“ A tak se rozhodl.
Vzal svou starou squashovou raketu – ta ležela ve sklepě mezi věcmi, které zanechaly na jeho životě výraznou stopu (tedy alespoň tehdy si to myslel) – jako třeba snowboard (SNB), surfovací a žehlící prkno nebo stará elektrická kytara.
U těchhle věcí si totiž člověk říká, že se k nim jednoho dne vrátí. Je to takový příslib, který dává sám sobě, aby se necítil úplně marný. Takže teď přišel čas splatit dluh sobě samému.
Když vešel do squashového centra, přivítala ho směsice vůní potu, gumových podrážek a dezinfekce. Vzduch byl těžký, ale on to přijal jako výzvu. „Tohle dám,“ říkal si sebevědomě. „Jak těžký to může být? Vždyť jsem to hrával!“
No, jenže hned při první výměně – kdy protivník, mladý kluk sotva po škole, který u nich dělal koncipienta v advokátní kanceláři, vyslal míček rychlostí světla na druhou stranu kurtu do zdi – přišlo prozření.
Ruka neudržela raketu tak pevně, jak by měla, kolena při prudkém zastavení zakňučela a dech… Dech byl asi někde v šatně, na kurtu vážně nebyl.
Ale právník je zvyklý se nevzdávat. Když může celé dny debatovat o složitých právních kličkách, rozhodně přece nesloží raketu po dvou minutách.
Takže se pustil do boje – proti mladému soupeři, proti svému tělu a hlavně proti svým vlastním očekáváním. Každý jeho „rychlý sprint“ za míčkem připomínal spíše pokus o rychlý přechod přes přechod na zelenou než sportovní výkon.
„To jsem já hrál tohle kdysi rád?“ ptal se v duchu, zatímco lapal po dechu. „Kdy jsem ztratil tenhle pocit lehkosti?“
Ale víte, co bylo na tom nejlepší? Když po půlhodince, zpocený jako kůň, vylezl z kurtu, měl na tváři široký úsměv. Tělo ho sice bolelo na místech, o kterých ani netušil, že je má, ale něco v něm se pohnulo.
Možná to byla hrdost, že se odvážil, možná to byl adrenalin a dopamin (nebo jak se ty látky jmenují), ale ten pocit vítězství nad sebou samým byl k nezaplacení.
Za rok půjdu znovu,“ prohlásil při pohledu do zrcadla, kde na něj koukal zpocený a zrudlý pětapadesátník. A i když tušil, že zítra sotva vstane z postele, rozhodnutí bylo pevné.
Squash, příteli, to je nová výzva!
