Článek
Řemeslníci, ti milí lidé, kteří nás zachraňují, když něco doma praskne, teče nebo prostě zčista jasna přestane fungovat. Bez nich by svět nejspíš rychle upadl do chaosu, kde by nikdo nevěděl, jak vyměnit prasklé trubky nebo spravit klepající radiátor.
Ale někdy mají řemeslníci i další talent, který nás nutí přemýšlet o hlubších otázkách života. A tím jsou… hloupé řeči!
Už jste někdy slyšeli klasické věty jako: „To spravíme raz dva, pane, to je maličkost!“ A pak následují hodiny a hodiny bouchání, vrtání a hledání, co kde vlastně je. No, možná je to maličkost pro ně, když o tom mluví, ale ne pro nás, kteří už jsme ve fázi třetí kávy a rezignace na to, že bychom ten den ještě něco stihli.
Jednou z nejoblíbenějších hlášek bývá také: „To bude za chvilku!“ Všichni víme, že tato věta znamená, že chvilka může trvat hodiny, dny, a v některých případech i týdny. Zvláště pokud je potřeba sehnat „speciální díl“, který se nedá koupit nikde jinde než v tajném podzemním skladu v Tádžikistánu.
A co teprve, když řemeslník řekne: „To je normální.“ Kdykoli se z vaší trouby kouří nebo vám praská podlaha pod nohama, dostanete tuhle uklidňující informaci. Je zvláštní, že pro řemeslníka je úplně normální, že si třeba sprchou vytvoříte vodopád ve sklepě, zatímco vy se díváte na strop s hrůzou v očích.
Jednou z perel mezi hloupými řečmi je věta: „Kdo vám to, proboha, dělal? Tady před vámi někdo něco zbastlil.“ Tímto se řemeslník elegantně vyhne tomu, aby za cokoli nesl odpovědnost.
Samozřejmě, předchozí majitel, který si sám připojil elektrický sporák k wifi, může za všechno. Tato hláška má ale jedno kouzlo – i když jste tam od počátku vy a víte, že žádný kutil nikdy předtím nevstoupil do vaší kuchyně, stejně se začnete cítit provinile.
Nelze zapomenout ani na větu: „Tady musíte počkat, až to pořádně vyschne.“ To znamená, že když vás trápí praskající strop a vy už týden žijete pod plastovým stanem, ještě nějakou dobu to tak zůstane. Nikdo vám samozřejmě neřekne, jak dlouho to potrvá – může to být den, ale také měsíc. Mezitím budete mít dostatek času přemýšlet o smyslu života.
Jedna známá přinesla kabát do čistírny, a prodavačka jí tam „zprdla“ – tak špinavý kabát vám nevezmu, to si musíte před tím vyčistit! Anebo známý advokát si chtěl objednat paní na úklid, a ta mu přísně nařídila, že si tam musí prvně uklidit!
A závěrem nesmíme opomenout klasiku všech klasik: „To už si doděláte sami.“ Tato věta v sobě skrývá rafinovanou směs naděje a zoufalství. Na jednu stranu si řeknete, že to zvládnete, vždyť to přece musí být jednoduché! A pak se ocitnete s vrtačkou v ruce a hromadou nářadí, které jste nikdy předtím neviděli, a zjišťujete, že vám vlastně chybí půlka materiálu.
Ať už nás řemeslníci svými hloupými řečmi baví nebo stresují, jedno je jisté – bez nich by náš svět byl nejen rozbitý, ale i mnohem nudnější. Koneckonců, kdo jiný by nás přinutil se smát, když zrovna stojíme po kotníky ve vodě a čekáme, až dorazí „speciální díl z Bolívie nebo z Bruntálu“?
