Článek
Víte, že první soukromá restaurace v Brně vznikla legálně již v roce 1988, a nikoliv až po roce 1990, jak by se dalo předpokládat. A tušíte, že první restituce, opět legální, se datují rovněž do roku 1988, tedy ne až do časů po „plyšáku“? O tom všem a mnohém dalším se dočtete v následující knize.
Říká se, že právo zábavné není. Profesor Ivo Telec (1959), nestor českého občanského a autorského práva, však svou zbrusu novou knihou dokazuje pravý opak. Publikace, která se věnuje především tématu tzv. zábavního práva (entertainment law) a jeho historii v našich zemích, otevírá čtenáři svět právních regulací kultury, estrád, lidové zábavy a umění v dobách, kdy byla svoboda tvůrčí i podnikatelská spíše přáním než realitou.
Jihomoravský profesor a advokát I. Telec se s typickou elegancí a erudicí pouští do terénu, který právní věda dosud spíše opomíjela. Připomíná právní normy, které dnes znějí až groteskně – například zákon o estrádách, artistických produkcích a lidové zábavě z roku 1957,či systém povinných příspěvků do kulturních fondů, zrušený teprve v roce 1993.
Kniha rozhodně není pouhou nostalgickou rekapitulací. Autor otevřeně říká, že minulost si neidealizuje, pouze se snaží, „aby dnešní obraz nedávné historie každodennosti nebyl zkreslený“.
Telcův přístup je typický pro jeho dlouholetou odbornou dráhu – spojuje právní preciznost s nevídaným kulturním přesahem. Výklad norem doplňuje živými postřehy z doby, kdy umělecká činnost byla pod státním dohledem, avšak zároveň představovala ostrůvek relativní svobody.
Zábavní právo, jak ukazuje, nebylo zcela ideologicky zneužité. Právě leckdy i naopak: šlo o oblast, do níž se „vědecký světový názor“ marxismu-leninismu příliš neodvážil. Snad i proto mohla tehdejší zábava – navzdory cenzuře – „hrát mnoha barvami“. Tedy alespoň v 80. letech minulého století, kterým se kniha věnuje nejvíce.
Avšak kniha je přínosná nejen informacemi právními, ale i těmi z „normálního života“ – Telec například detailně popisuje mj. tzv. Brněnskou burzu gramofonových desek či zajímavý svět discjockeyů (DJ´s) v osmdesátých letech. To v žádné jiné knize nenajdeme.
Rozebrány jsou i známé právní případy Jazzové sekce a Sekce mladé hudby Svazu hudebníků či Mezinárodní organizace novinářů.
Také se dozvíte, která byla první soukromá brněnská restaurace, a bylo to již v roce 1988, tedy ne až po roce 1989, jak by si mohli myslet mnozí mladší čtenáři. A která, že to byla, to Vám nyní nepovíme, dočtete se to v recenzované knize.
Některé děje jsou vyprávěny odlehčenou formou v kontrastu s vážným obsahem. I. Telec píše lehce, že by se za jeho sloh nemusel stydět ani pomyslný král české právní publicistiky prof. Petr Hajn, který před dvaceti lety též psával glosy a komentáře do MF Dnes a Lidových novin. .
Recenzovaná kniha je pozoruhodná i tím, že staví most mezi historickým a současným právem. Autor připomíná, že mnohé tehdejší instituty přežily v proměněné podobě dodnes – například poplatky ze vstupného, otázky osobnosti umělců či právní ochranu proti nekalé soutěži v „showbyznysu“. Telec navíc ukazuje, že zábavní právo se přirozeně prolíná s jinými moderními disciplínami, jako je fashion law, tedy právo módy. V této souvislosti s jemnou ironií konstatuje, že i módní přehlídka může být považována za souborné umělecké dílo.
Z formálního hlediska je kniha přehledně strukturovaná, bohatě odkazuje na dobové předpisy a literaturu. Vyniká i Telecův osobitý jazyk – kultivovaný, někdy až esejistický, s nadhledem i nadsázkou. Autor nepropadá nostalgii, ale čtenáři dává možnost nahlédnout, že i v právních textech z minulého režimu se odrážela kreativita, ironie a lidskost.
Z odborného hlediska je publikace přínosem hned ve dvou rovinách. Zaprvé systematizuje téměř zapomenutý právní segment kulturního života a zasazuje jej do širšího rámce občanského a osobnostního práva. Zadruhé podněcuje diskusi o tom, zda by české právo nemělo po vzoru (některých) západních zemí rozvíjet samostatnou disciplínu „entertainment law“.
Kniha profesora Telce je tak nejen výpravou do „právní archeologie“, ale i jemným varováním: právo, které reguluje umění, nikdy nesmí potlačit svobodu ducha, z níž se umění rodí.
Zábavní právo totiž – jak autor s úsměvem dokazuje – může být právem skutečně zábavným až veselým.
Kniha je také varováním, aby se to s regulacemi dnes opět nepřehnalo, a nedostali jsme se někam, kde bychom i na osmdesátá léta vzpomínali, jako na časy svobody. Raději nedomýšlet.
Knihu ilustracemi doprovodil Jiří Slíva. Vydalo Nakladatelství Leges, s. r. o.
(TELEC, I. Právo z osmdesátek aneb Oldies. Praha: Leges, 2025, 230 s.)
