Článek
Představte si malou kuchyňku ve vesnickém domku na Moravě, kde na plotně bublá fazolová polívčička s játrovými knedlíčky, v troubě se peče voňavý štrůdl na bazalce a v rohu místnosti stojí bytelný dřevěný stůl z IKEA, svědek mnoha rodinných debat.
Právě u tohoto stolu se nedávno odehrála scénka, o kterém vám, ne snad úplně zdlouhavě, nyní napíšu.
Zde je ukrutná scéna z kuchyně mé tchyně Barbory (70), rozené moravské drsňačky z minulého století. Která zažila ještě Československo a dokonce i hrůzovládu Milouše Jakeše a Vasila Bilaka.
Seděla jsem v obýváku, spokojeně jsem zevlovala a po očku sledovala, jak se Barbora potýká se svým drahým manželem Jardou (72) (po moravsku s Jarynem) .
Pán dokonce inženýr v letech, co má rád klid a všechno dělá „po svém“, zrovna neuposlechl jeden z příkazů své drahé ženy.
Panuje sobotní harmonický klid, a v tom najednou se ozve rána – a to ne jen tak ledajaká, ale pořádná „šlupka“ vařečkou přes dědkův - inženýrův zadek.
Zpozorněla jsem. Co to sakra bylo? Vstávám z křesla a jdu se podívat, co se to v té ďábelské kuchyni vlastně děje. Mám volat policii nebo sanitku anebo oboje?
Tchán stojí s provinilým výrazem, lehce se třese, ale to ne z té rány, spíš z pocitu, že teď musí poslouchat kázání.
A já na starou Barboru: „Prosím vás, maminko, tohle snad ne… Takhle se to dneska nedělá. Nemůžeme na sebe být přeci tak tvrdí.“
Barbora, ta vitální moravská žena, se na mě podívala s úsměvem, který by i nové digitální stavební řízení uměl rozchodit, a odpověděla mi: „Emo, holčičko, vy mladí to máte dneska jinak, to jsou pořád domluvy a diskuze. Podívej se na to, jak vám ti manželé přerůstají přes hlavu. My jsme se s tím takhle nemazali a manžele máme docela slušný.“
Ema vysvětlujícím respektujícím směrem k natvrdlému redaktorovi - Legendárnímu Medvědovi: "Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila vysvětlit, že časy se mění, že moderní manželství je o rovnosti a vzájemné úctě, ale bylo to, jako bych mluvila do pokladní v Penny marketu. “
Tchýně si pořád trvala na svém. „Víš, Emo, takhle jsme to dělali vždycky. A podívej se, jak nám to funguje. To Vy se dneska furt staráte, co kdo řekne a napíše. A chlapi se Vám ve finále rozvalují po gauči. Pořád si s nimi jen povídáte, a kde je pak ten respekt a kázeň?“
Nechtěla jsem se vzdát. Snažila jsem se vysvětlit, že časy se změnily, že dneska už vařečky slouží jen na míchání omáček, ne na výchovu manželů. Ale Barbora si jen dál opakovala své.
V duchu jsem přemítala, jak bych asi dopadla já, kdyby na mě někdo vytáhl vařečku. Možná bych se sesypala, možná bych se smála. Ale jedno je jisté – rozhodně bych se nedala tak snadno.
Nakonec jsem to vzdala a s úsměvem odkráčela zpět do obýváku. Na stole voněla káva a já si pomyslela, že rodina je někdy jako dobrý guláš – musí se nechat uležet a občas i trochu připepřit.
A co se vařeček týče? Každá generace má své metody.
Já mám naštěstí dost času na to, abych ty své ještě vypilovala. Ale spíše se uchýlím jako většina dnešních žen spíše k tomu „násilí“ psychologickému a verbálnímu. To se u rozvodového soudu koneckonců hůře prokazuje.
