Článek
Český slavík, ta naše každoroční národní hudební olympiáda, kde se tuzemské hvězdy lesknou víc než dortíky ve vitríně, se letos odehrál jako obvykle. Všichni se tvářili slavnostně, zpívali procítěně a mluvilo se uhlazeněji než na recepci britského nebo ugandského dvora.
Jenže – a to ví málokdo – někde v přítmí zákulisí proběhla ještě jedna soutěž. A ta teprve stála za to.
Nebinární hitparáda
Pravidla? Jednoduchá. Soutěžící nesmí být ani muž, ani žena, a nejlépe ani písnička v klasickém slova smyslu. Porota? Kombinace odborníků, chaosu a dvou lidí, co šli kolem hledat záchod.
A vítěz? No přece megahit „Šel tudy, měl dudy!“.
Když jsem ten název slyšel poprvé, myslel jsem, že jde o pokračování staré lidové říkanky z doby, kdy největší erotika spočívala v tom, kdo komu půjčí srp na žně. Ale chyba lávky!
Tahle skladba je hymna moderní fluidity. Dudy v ní totiž nejsou hudební nástroj. Ne. Jsou to… dudy. A co přesně to znamená? Jak jinak – to si musí každý posluchač doplnit sám.
Koneckonců, interpretace je dneska skoro posvátná disciplína.
Ergo kladívko, song začíná takovým tím typicky fanánkovským nakopnutím: tři akordy, jeden výkřik a rytmus, který by rozpohyboval i bronzovou sochu Karla Svobody.
Text je jednoduchý, úderný a chytlavý tak nebezpečně, že ho po druhém refrénu zpívá i člověk, který slyší poprvé. „Šel tudy, měl dudy, nikdo neví, proč jsou všudy…“ A když se refrén rozjede potřetí, i nejzarytější odpůrci moderních žánrů pochopí, že proti téhle písni je marnost bojovat.
Co ale rozhodlo o jejím vítězství v nebinární kategorii? Údajně to, že hlavní hrdina, nositel oněch dud, není nijak definován. Nemá jméno, věk ani orientaci. Je to prostě někdo, kdo šel a měl. A to se v dnešní době cení více než dokonalé vibrato nebo houslové sólo.
Závěrem přišlo slavnostní předání ceny. Zlatý, třpytivý dudový artefakt, který prý mění barvu podle nálady okolí. A přísahám, že když ho přinesli na pódium, kdesi v pozadí se ozval potlačený šepot: „To je budoucnost, lidi!“
No, nevím. Budoucnost možná. Ale hlavně je to zatraceně dobrá sranda.
A tak to má být. Hudba má potěšit, pobavit a občas i lehce naštvat ty, kteří to berou moc vážně.
