Článek
Vedení si pozvalo staršího docenta, aby mu docentně pardon decentně sdělilo, že už skoro deset let nic nepublikoval.
V akademickém světě je to něco jako přiznat, že jste si deset let nečistili zuby nebo chobot. Zkrátka nepěkné.
Docent však nezaváhal a s odzbrojující elegancí odpověděl:
„Nu což, Sokrates také prý skoro nepublikoval. I mnoho let v kuse…“
Ticho. Vedení lehce zbledlo, neboť argumentace antikou se vždycky hůř vyvrací. Ale děkan nakonec našel slabinu v sokratovské obraně:
„Ergo kladívko, pane kolego, jenže on za to nebral žádný plat.“
A tady přišla chvíle, která by si zasloužila alespoň malou sošku z univerzitního bronzu. Docent se rozesmál a pronesl:
„Však já u vás také skoro žádný plat neberu. Ta almužna, co zde dostávám, také není zrovna důstojná – jak vláda slibovala.“
A místo hádky, která by v jiné instituci skončila třeskutou výměnou e-mailů v kopii na celé vedení, se oba rozesmáli. Děkan rezignoval, docent odešel zpět do své pracovny, kde – pokud tam mezitím nezemřel mezi regály – učí dodnes.
Závěrem
Pointa? V českém vysokém školství se někdy skutečnost směje sama sobě. Po akademicích se chce světové publikování, ale platové ohodnocení se zaseklo někde mezi „studenou polévkou z menzy“ a „sokrateským asketismem“.
A tak se tenhle příběh stal malým mementem: dokud se u nás bude očekávat výkon světové univerzity za mzdu venkovského knihovníka z 50. let, budou podobné grotesky vznikat dál.
A vlastně je dobře, že máme alespoň humor. Když už ne granty.
Hezké vánoční trhy! V Brně začínají již dnes - 14.11.2025.
