Článek
Když dnes někdo vysloví slovo referendum, začnou se v některých médiích i politických kruzích rozsvěcet výstražná světýlka. „Pozor, populista!“ šeptají si komentátoři.
A pokud se odvážíte navrhnout referendum třeba o členství České republiky v Evropské unii nebo v NATO, už nejste jen populista – jste rovnou extremistický kazisvět, ohrožující samu podstatu liberální demokracie.
Zvláštní vývoj. Protože když se vrátíme o pár desetiletí zpět, zjistíme, že referendum bývalo symbolem demokracie, ne její hrozbou. V roce 1988, tedy ještě za hlubokého socialismu, vzniklo v disidentském prostředí Charty 77 Hnutí za občanskou svobodu (HOS). A to vydalo manifest s příznačným názvem Demokracie pro všechny. Mezi signatáři byl i jistý Václav Havel, pozdější prezident a idol sametové revoluce.
A právě tento manifest tehdy žádal, aby nová, demokratická ústava obsahovala „institut referenda o otázkách závažného celospolečenského významu“. Jinými slovy: lid měl mít právo mluvit do věcí veřejných nejen prostřednictvím voleb, ale i přímo. Takto přemýšleli ti, kteří byli ještě před rokem 1989 pronásledováni za svobodu slova.
O čtyřicet let později se zdá, že jejich ideál se obrátil vzhůru nohama. Referendum dnes vzbuzuje nedůvěru. Jako by lidé nebyli schopni sami rozhodnout o zásadních věcech, protože – jak se často s patronizujícím tónem říká – nemají dost informací.
Přitom v praxi se žádné referendum nekoná. Ani o přijetí eura, ani o migračních kvótách, ani o energetické politice. Zkrátka o ničem, co by mohlo mít „závažný celospolečenský význam“.
Zato by se jistě dalo uvažovat o referendu, jestli chceme letní nebo zimní čas. To nikoho neurazí a nezpůsobí geopolitické otřesy. Možná i proto by takové referendum prošlo.
Absurdní, že? Z kdysi hrdého nástroje přímé demokracie, který požadoval sám Havel, se stalo něco, čeho se elity bojí jako čert kříže. Přitom nejde o nic jiného než o důvěru v občany – v jejich rozum, úsudek a zodpovědnost.
Ale možná právě to je ten problém. Možná se dnes ti, kdo mluví o „obraně demokracie“, bojí demokracie příliš skutečné. Té, kde o důležitých věcech nerozhodují jen zvolení zástupci, ale i lidé sami.
A tak, kdyby Havel dnes přišel s myšlenkou, že ústava má obsahovat referendum o závažných otázkách celospolečenského významu, možná by ho označili za populistu. Nebo dokonce extremistu.
Jenže tehdy, v roce 1988, se tomu říkalo – demokracie pro všechny.
