Článek
Pan Pavel, sedmasedmdesátiletý bývalý středoškolský učitel fyziky a matematiky , byl mužem pevných zásad a pravidel. Během své dlouhé kariéry na gymnáziu byl přísným, ale spravedlivým kantorem, který většinou dokázal z každého studenta vytáhnout to nejlepší. Byl oblíbený a respektovaný, jeden čas byl dokonce zástupcem ředitele „boudy“.
Jeho život plynul v pevném rytmu vzorců, rovnic a Newtonových zákonů. Nikdy by si nepomyslel, že se jeho pečlivě nalinkovaný život někdy výrazněji změní. A přesto jednoho letního pozdního odpoledne vykročil z předvídatelné dráhy svého života a rozhodl se navštívit místo, které by si nikdy nepřipustil ani ve svých nejodvážnějších snech – nevěstinec.
Ano čtete dobře, vážené čtenářky a možná vám i zaskočila i nivová koule, kterou či četbě zrovna mlsáte.
V Růžovém háji
Ale zpátky k našemu hrdinovi. Srdce mu bušilo rychlostí světla, když se blížil k nevěstinci s neonovým nápisem „Růžový ráj“.
Jeho povedení přátelé z šachového klubu, kde byl pravidelným návštěvníkem, se o tomto zakázaném místě zmínili jen žertem. Ale pan Pavel, možná pod vlivem třetí sklenky moravského nezdaněného vína, se rozhodl, že je čas na trochu dobrodružství.
Nota bene, po skoro sedmasedmdesáti letech spořádaného života se chtěl podívat na něco zcela nového.
Už je tam!
Dveře night clubu se s tichým zavrzáním otevřely a pan Pavel vstoupil do místnosti plné jemného světla a sametových závěsů. Atmosféra byla naplněna směsicí laciných parfémů a tlumeného smíchu. Uvnitř ho přivítala madam, elegantní dáma středních let, která ho s laskavým (možná trochu potutelným) úsměvem uvedla k malému stolku.
„Co pro vás můžeme udělat, „mladý“ pane?“ zeptala se s úsměvem. Pavel se zmohl jen na nesmělé zamumlání: „Eh, chtěl bych… poznat někoho. Na hodinu.“
O pár minut později se otevřely dveře a do místnosti rázně a současně krapet nezbedně vstoupila věčně mladá žena. Pan Pavel se otočil a okamžitě ztuhl.
Před ním stála Eva, jeho bývalá studentka, kterou učil fyziku a matematiku před více než pětadvaceti lety. Třetí ročník gymnáziu pro ni byly dva intelektuálně nejtěžší roky jejího života, nicméně když neskutečně zabrala nakonec i fyziku a matematiku zvládla za krásnou čtyřku.
Čas se vrátil
Byla to ta stejná Eva, která kdysi sedávala v první lavici a zvídavě vzhlížela k tabuli plné rovnic.
Eva se na chvíli zastavila, stejně překvapená jako on. „Pane učiteli?“ vydechla. Pan Pavel se okamžitě začal cítit nepatřičně. „Evo, já… to je neuvěřitelné,“ zamumlal a rozpačitě se usmál.
Eva se posadila naproti němu a chvíli mezi nimi panovalo ticho. „Co vás sem přivádí?“ zeptala se nakonec s jemným úsměvem.
Pavel se nervózně zasmál. „Asi zvědavost, a také jak nám věčně zvyšují ty penze “ pokusil se křečovitě o laciný vtip „Nikdy bych si nepomyslel, že se ocitnu na takovém výstředním místě. A rozhodně bych nečekal, že tu potkám někoho, koho znám.“
Eva se pousmála. „Život je plný překvapení, pane učiteli. A některá z nich jsou opravdu nečekaná.“
Následující hodinu strávili vzpomínáním na staré časy. Pavel vyprávěl historky z hodin fyziky, Eva se smála jeho vtipům, které kdysi vyprávěl ve třídě, jako protržená. Bylo to zvláštní, ale zároveň krásné. Oba si uvědomili, že i přes rozdílné cesty, které jejich životy vedly, se mohou stále setkat a vzájemně si porozumět.
Eva jako vděčná studentka zařídila, že starý pedagog nemusel nic platit a ještě dostal hrst čokoládových bonbónů pro pravnoučata.
Závěrem
Když Pavel odcházel z vykřičeného domu , cítil se zvláštně povzbuzený. Navíc při odchodu potkal před dveřmi kurýra Woltu, který pak všude po městečku roznesl jaký je starý profesor ještě kanec, když chodí do takových podniků.
Jak by řekl Pavlův oblíbený vědec Isaac Newton: „Co víme, je jen kapkou; co nevíme, je oceánem.“
Pavel se ten večer rozhodl ponořit do toho oceánu a zjistit, co všechno mu ještě život může nabídnout.
V příštím díle si povíme o tom, jak se pan Pavel rozhodl kandidovat do krajského zastupitelstva a to bude teprve skutečný odvaz!
