Článek
Temný příběh třebíčského kanibalismu
Kanibalismus je téma, které obvykle spojujeme s odlehlými a neznámými kulturami. Anebo tragickými událostmi, kdy lidé byli nuceni k zoufalým činům, aby přežili. V českém kontextu se s tímto fenoménem nesetkáváme příliš často, o to více šokující je příběh z Třebíče, který nese všechny znaky nevídané krutosti.
Jednou z nejtemnějších kapitol třebíčské historie jsou vraždy, které otřásla místní komunitou na počátku 20. století. Případ, se týkal hrůzných činů, k nimž došlo v tzv. Kohnově mlýně v Třebíči.
Tento příběh zahrnuje nejen vraždy, ale i kanibalismus, a její oběti pocházely z Haliče, z oblasti dnešního Polska a Ukrajiny.
Byl to de facto nejhorší případ kanibalismu v moderních českých (resp. moravských) dějinách. Maso několika zavražděných Židů bylo vyuzeno, snědeno či prodáno. Od hrůzných událostí v Třebíči uplynulo již sto pět let, přesto se na ně v tamním mikroregionu občas vzpomíná.
Kohnův mlýn a jeho temná historie
Kohnův mlýn byl ve své době známý místní mlýn, kterým „protékala nejen mouka“ , ale podle některých zkazek také potoky krve.
Samotný mlýn náležel, jak již samotný název napovídá, rodině Kohnových, židovské rodině, která zde žila a tvrdě pracovala.
V jeho útrobách našli v roce 1919 dočasné ubytování dva židovští bratři, Matouš a Bartoloměj Poličtí s rodinami. Truhlář a hodinář. A najednou oba bratři tajemně zmizeli. Město Třebíč i okolí pročesávali četníci i dobrovolníci, zmizení však zůstalo záhadou. Když se do konce března následujícího roku neobjevila jediná stopa, pátrání ustalo a začalo se říkat, že Poličtí utekli poválečné chudobě do Ameriky nebo do sousedního Rakouska.
Kriminalistický pomníček? Ne tak docela…
Nevyřešeno, třebíčští a vysočinští kriminalisté měli další pomníček. Avšak jen dočasně.
Uběhlo dlouhých šest let a o nezvěstných bratrech už se přestalo samozřejmě mluvit.
Jednoho zimního dne roku 1925 šel však syn jednoho ze stále nezvěstných bratrů posedět do třebíčské putyky nechvalné pověsti. Dnes by se řeklo do hospody páté cenové skupiny. Jak k půlnoci stoupal alkohol do vysočinských hlav, u stolu tichého synka se objevil jistý pan Dvořáček. No pán, spíše obejda a „špína chlap“.
Škaredý, hloupý, zlý a vypočítavý dělník, který také dříve žil v třebíčském Kohnově mlýně. A začal se vytahovat. „Já bych klidně mohl říct, kde jsou jejich mrtvoly. Vše přesně ví Fejta, ať se ho zeptají,“ vyhrkl v alkoholovém opojení ten třebíčský ťulpas. Syn zmizelého vše druhý den operativně nahlásil četníkům. A to bylo skutečné tóčo!
Vyšetřování znovu pokračuje!
Druhý den se rozjelo vyšetřování nanovo. Vyplavaly hrůzy, které nepamatovali ani nejstarší obyvatelé Třebíče, Vysočiny, ba celé tehdejší československé republiky.
Ústředním místem celého příběhu byl, jak již tušíte, prokletý Kohnův mlýn. Během první světové války i po ní tu třebíčská moudrá radnice ubytovávala chudinu. To víte, neziskovky tehdy ještě nebyly.
Nejchudší rodiny žily v místnosti, které se říkalo ratejna. Každý si nábytkem nebo jen šňůrou a pověšenými hadry oddělil kus svého prostoru. Prostředku ratejny vévodila masivní kamna, na kterých neustále někdo něco vařil. Temno a puch, dalo by se stručně, avšak celkem výstižně, popsat spodní patro mlýna, mj. plné orvaných uřvaných dětí a chudých dospělých osob.
V „ubytovně“ žili i výše zmínění – zmizelí bratři Poličtí s rodinami, dále ochlasta Dvořáček s manželkou Annou a také jakýsi Fejta s dvěma syny. A pak několik haličských Židů, kteří z Polska a Ukrajiny utekli za světové války do Čech a na Moravu před ruskou frontou. Bratři Poličtí sice bydleli v domě s velmi špatnou pověstí, ale o naprostých chudácích v jejich případě mluvit nejde.
Spořili, a to je stálo život
Sourozenci Poličtí měli údajně naspořeno několik tisíc korun, jež si v únoru vybrali, aby bankovky mohli nechat okolkovat. To bylo bohužel dobře známo i jejich nezdárným sousedům, v jejichž hlavách se zrodil plán, bratry zavraždit a okrást!
Dle dobových pramenů citovanou loupežnou vraždu zřejmě iniciovala Anna Dvořáčková, manželka dělníka Karla Dvořáčka. Dvořáčková byla pěkné kvítko - matka 21 (sic!) dětí, ale také recidivistka a zlodějka. Dvořáčková svůj plán na získání peněz představila dalšímu sousedovi Josefu Fejtovi mladšímu, který v domě žil s otcem Josefem Fejtou starším a se svým bratrem Janem.
Lotr Fejta nebyl proti. A společně s Dvořáčkovými začátkem února 1919 bratry Polické opili silným čajem s rumem a pak je umlátili k smrti.
Oběti obrali o peníze a těla později pohřbili. Josef Fejta mladší na jaře sdělil příbuzným zavražděných, že Matouš s Bartolomějem odešli za lepším do Rakouska. Prohlašoval také lživě, že jim na cestu půjčil peníze a dostal povolení, aby rozprodal jejich majetek a převzal některé pohledávky ve městě, pokud mu peníze nevrátí.
Během výpovědí házeli obvinění Fejtovi a Dvořáčkovi vinu jeden na druhého. Nakonec se ale přiznali k dalším zločinům, o kterých neměli vyšetřovatelé ani tušení. Koncem první světové války zabili nejspíš dalších osm polských Židů. Dále se zjistilo, že do vraždění byli ještě zapojeni Fejtovy synové Jan a Josef. A dále jim vraždit pomáhali Josefa Kunst, Josefa Kment, a ještě řezník Tomáš Mašek z Třebíče.
Potud by se jednalo pouze o „obyčejné vraždy“, nicméně hrůzostrašnost pokračuje. Výše zmínění výtečníci těla zavražděných Židů rozřezali, větší kusy naložili do škopků s ukradenou solí, menší udili nebo z nich udělali (pod odborným vedením řezníka Maška) uzenářské výrobky. Maso se výhodně prodalo překupníkům. Prý se dalo zaměnit za maso psí, které bylo tehdy koncem války často k dostání na černém trhu.
Tento hrůzný čin vyvolal v Třebíči i v širším okolí značný rozruch. Vražda a následný kanibalismus byly v tehdejší společnosti nemyslitelné, a ještě více šokující byla skutečnost, že se něco takového mohlo stát v civilizované a relativně poklidné oblasti na západní Moravě.
Případ se stal po roce 1925 celorepublikovou senzací, o čemž svědčily novinové články a povídky, které se kolem události točily. I když masarykovské úřady se údajně snažili z reputačních důvodů bránit šíření informací o těchto kanibalských událostech, právo na informace si našlo svoji cestičku i tehdy.
Obyvatelé Třebíče i okolí byli zděšeni nejen činem samotným, ale také otázkou, jak mohl být tento barbarský čin spáchán ve městě, které bylo jinak známé svou klidnou atmosférou.
Závěrem
Příběh kanibalismu na západní Moravě nás brutálně konfrontuje s temnými stránkami lidské historie a připomíná, že i v místech, která jsou známá svou poklidnou atmosférou, mohou probíhat neuvěřitelné a děsivé události.
Náš vysočinský příběh prezentuje, že hranice mezi civilizací a barbarstvím může být tenká a že někdy mohou i klidná zákoutí Vysočiny (tolik milované exprezidentem Milošem Zemanem) skrývat ta nejděsivější tajemství.
Třebíči se raději ještě pár let vyhněme!
Prameny:
Hrůzostrašné vyprávění pana Pecky z roku 1984, který měl zahradu v Třebíči vedle autorových prarodičů
https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/vrazdy-a-kanibalismus-pred-95-lety-v-trebici.A140409_2054695_jihlava-zpravy_mv
