Článek
Jednoho krásného rána, kdy slunce nad statutárním městem zářilo jako zlatá mince (taková, co se už dávno přestala používat, ale kterou se studenti pořád omylem pokoušejí nacpat do automatu na kafe), se docentka správního práva vydala na svou obvyklou procházku. Hlavou jí vířily paragrafy a odstavce zákonů, každá křižovatka byla pro ni jakýmsi abstraktním modelem rozhodovacího procesu – vlevo obchvat, vpravo normativní správní akt. Město žilo svým každodenním právním řádem.
A tu se náhle k docentce přiblížila fyzická osoba. Ale ne jen tak ledajaká. Tahle osoba byla esencí všech odchylek od zákona. Nepříspívající do veřejných rozpočtů tedy nedanící ani haléř – prostě zástupce té temné strany bazální právní odpovědnosti, která takovým jako docentka způsobuje tik v oku a vnitřní bolest nad chaosem, který vytvářejí.
Nebyl by drobáček?
„Nemáš drobák?“ ozvalo se nevinně a tónem, jakým by snad anděl žádal o místo v chrámu. Docentka zaváhala.
Drobných neměla, ani těch v peněžence, ani těch v životě. Byla pevně zakotvena v pevném řádu věcí, kde vše má své místo, své místo v judikátech, rozkladech a sbírkách zákonů.
„Nemáš drobák?“ zopakovala osoba, tentokrát o něco hlasitěji, jako kdyby už vůbec nebylo co dodat.
Docentka, obvykle žena klidná a metodická, se nadechla. Zkusila ignorovat.
Ale osoba byla jako neplacený dluh – jen tak nezmizela. „Nemáš drobák?“ Tentokrát už se to přiblížilo ultimátnímu tónu . Bylo to jako odpočítávání při exekuci.
A paní docentka, jejíž trpělivost už dávno došla na dno , náhle pocítila, jak jí tělem projela vlna odporu.
„Nemáš drobák??“ čtvrtý výstřel – to už bylo na hraně insolvence.
Docentka najednou pocítila, jak v ní něco praská, jako kdyby někdo porušil kolektivní smlouvu klidu její duše. Narovnala se, plna majestátu, a její oči zazářily jako světla před podáním kasační stížnosti.
Z plných plic, jak kdyby na horách pokřikovala na příjezd nové směrnice Evropské unie, zařvala: „MY NAME IS LAW, ADMINISTRATIVE LAW!“
Někdo by čekal, že taková slova způsobí u oné osoby okamžitou proměnu – snad kolena roztřesená, tváře zbledlé. Ale kdepak!
Osoba, zocelena životem na ulici a nádražích ve stínu všech paragrafů, se sotva zachvěla. Jenže co se rozechvělo, to byla okna Nejvyššího správního soudu, stojícího opodál, který nemohl přehlédnout ten majestátní výkřik spravedlnosti.
A tak osoba, s mírně nakrčeným nosem, naposled zkusila: „Takže… drobák nebude?“
„Nebude,“ odpověděla docentka rázně. „Ale mohu vám nabídnout přednášku o veřejnoprávních smlouvách nebo opatřeních obecné povahy! “
Osoba se otočila a zmizela v davu. Docentka pokračovala dál, statutárním městem, ve kterém byl opět zaveden klid a pořádek.
