Tři věci, které jste možná nevěděli o Radě Českého rozhlasu

Přitom právě ona představuje jeden z nejdůležitějších prvků kontroly a nezávislosti veřejnoprávního média. Přináším tři zajímavosti, které možná překvapí i pravidelné posluchače. Dokonce i ty skalní z Moravy.

Mnoho lidí se domnívá, že Rada Českého rozhlasu funguje podobně jako ministerstvo nebo jiný správní úřad. Ve skutečnosti tomu tak není.

Rada je zvláštním orgánem, jehož hlavním úkolem je vykonávat právo veřejnosti na kontrolu činnosti Českého rozhlasu. Není však správním úřadem a zpravidla ani nevystupuje jako správní orgán. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zdůraznil, že Rada nemá obecnou pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech občanů nebo firem.

To je podstatný rozdíl například oproti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která je skutečným správním úřadem vykonávajícím státní správu v oblasti vysílání.

Jinými slovy: Rada Českého rozhlasu není „policie médií“ ani cenzurní orgán. Je spíše specifickým kontrolním mostem mezi veřejností a institucí veřejné služby.

Ačkoli Rada není klasickým správním úřadem, disponuje velmi významnými pravomocemi.

Nejdůležitější z nich je volba a odvolání generálního ředitele Českého rozhlasu. Právě prostřednictvím této kompetence může zásadně ovlivňovat budoucí směřování celé instituce. Generální ředitel rozhoduje o personální politice, hospodaření i strategii rozhlasu. Kdo tedy ovládá výběr generálního ředitele, má nepřímo značný vliv na fungování celého média.

Právě proto bývá obsazování Rady pravidelně předmětem politických debat. V demokratických zemích se totiž dlouhodobě řeší otázka, jak zajistit, aby rady médií veřejné služby byly dostatečně nezávislé na aktuální vládní většině.

Není náhodou, že mezinárodní organizace, včetně European Broadcasting Union, považují nezávislost mediálních rad za jeden ze základních předpokladů fungování veřejnoprávních médií.

To je možná nejzajímavější otázka ze všech.

Rada Českého rozhlasu dohlíží na vedení rozhlasu, schvaluje rozpočet, projednává výroční zprávy a sleduje plnění veřejné služby. Sama však stojí v poněkud zvláštním postavení.

Členové Rady jsou voleni Poslaneckou sněmovnou, ale jejich každodenní rozhodování nepodléhá běžné správní kontrole. Veřejnost může sledovat její jednání, média mohou upozorňovat na problematické kroky a konečné slovo v některých sporných případech mohou mít soudy. Přesto jde o orgán, který disponuje značnou mírou autonomie.

Právě zde vzniká paradox veřejnoprávních médií: aby byla média nezávislá, musí být nezávislá i rada, která je kontroluje. Současně však musí existovat mechanismy, které zabrání tomu, aby se sama rada stala nekontrolovatelným centrem moci.

Rada Českého rozhlasu sice asi není institucí, o které by se běžně vedly rozhovory v tramvaji nebo u nedělního oběda. Přesto patří mezi nejvýznamnější orgány českého mediálního prostředí. Není státním úřadem ani soudem, ale má zásadní vliv na vedení rozhlasu a zároveň představuje zajímavý příklad hledání rovnováhy mezi nezávislostí a odpovědností.

Až příště uslyšíte ve vysílání Českého rozhlasu zprávu o volbě generálního ředitele nebo o jednání rady, budete vědět, že nejde o nudnou formalitu. Ve skutečnosti se rozhoduje o tom, jak bude či nebude vypadat jedno z nejvýznamnějších veřejnoprávních médií v České republice.

Prameny:

ŠMÍD, Milan. Veřejnoprávní média v zemích EU - jejich řízení a kontrola, vymezení činnosti. Parlamentní institut, 2014

https://slisty.cz/medialni-gramotnost-soukroma-vs-verejnopravni-media/

Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů.

www.rozhlas.cz

www.zakonyprolidi.cz

https://rada.rozhlas.cz/kodex-ceskeho-rozhlasu-7722382