Článek
Nebyla to jen doba paragrafů a skript, ale i lehkosti, která ke studiu práva patřila možná víc, než si dnes chceme připustit. A jedna drobná příhoda z návratu studentek z oslavy zkoušky to vystihuje téměř dokonale.
Kdo tehdy studoval práva, ví, že nešlo jen o biflování. Právo bylo , a svým způsobem pořád je , stav mysli a ducha.
Studovalo se poctivě, slavilo hlučně a svět se zdál přehledný. Zvlášť po úspěšně složené zkoušce, kdy člověk nabyl dojmu, že právě pochopil nejen občanské právo, ale i život samotný.
Bylo časné ráno. Nebo spíš pozdní noc, jak to po takových oslavách bývá. Skupina studentek – dnes už vážených soudkyň, advokátek a státních zástupkyň – se vracela z jedné z těch „nejkrásnějších“ oslav. Z oslavy s jednoduchým, ale opojným názvem: „udělala jsem to“.
V hlavách jim ještě doznívaly právní věty, v nohách víno a v hlasech sebevědomí, které k mládí patří stejně neodmyslitelně jako index.
Když míjely výkop před fakultou, všimly si dělníků. Ti tam stáli od časného rána, v helmách a montérkách, a soustředěně pracovali. Byli přesným opakem noční euforie – obraz každodenní práce, která se do skript nevejde.
A tehdy padla věta, která z téhle historky udělala malý klenot:
„Pořádně pracujte!“ zaznělo směrem k nim.
„Když už na vás musíme studovat!“
Následoval smích, potlesk a lehké zakolísání na obrubníku.
Dělníci zvedli hlavy. Chvíli bylo ticho, pak přišel úsměv. Jeden z nich suše poznamenal, že oni studují celý život – jen bez diplomu. Druhý mávl rukou a pokračoval v práci.
A bylo po scéně.
Dnes bychom možná mluvili o sociální necitlivosti nebo aroganci. Tehdy to byla spíš studentská drzost – trochu neomalená, ale zároveň odzbrojující svou bezprostředností. Rozpustila se s ranní kávou a zůstala po ní jen historka, která se vypráví s úsměvem.
Ironie osudu? Ty samé studentky dnes rozhodují spory, vynášejí rozsudky a pečlivě dbají na důstojnost každého účastníka řízení – včetně těch v montérkách.
Člověka tak napadne: kdyby tehdy dělníci tušili, že na ně jednou „studují“ jejich budoucí soudkyně, možná by kopali ještě o něco pečlivěji.
A studentky? Ty by dnes nejspíš zvolily mírnější tón.
Ale přiznejme si bez servítků: bez té jediné věty by ten příběh nebyl tak pěkně lidský.
