Článek
Bylo, nebylo…
Pamatujete si ještě na svá školní léta? Ach, ta bezstarostná doba plná legrace, her a drobných nezbedností. Naše třída v Jihlavě v osmdesátých letech nebyla výjimkou.
Byli jsme hraví, vynalézaví a někdy i poněkud… hladoví. A tak se stalo, že jsme jednoho dne snědli spolužačku. Což bylo samozřejmě zakázané, ale protože nám ještě nebylo patnáct, vyvázli jsme bez trestu.
Ale pěkně popořadě.
Celá událost začala zcela nevinně.
Byla velká svačinová přestávka a my stáli před tabulí, kde byla ještě napsaná látka na téma „Racionální výživa socialistického člověka“. (Powerpoint tehdy ještě nebyl ani v Praze, ani v Moskvě, natož u nás v Jihlavě).
To nás malé darebáky inspirovalo k hlubšímu zamyšlení nad tím, co bychom měli jako mladí pionýři vlastně jíst. Pája, náš třídní filozof, prohlásil: „Lidi, já bych jednou chtěl ochutnat něco fakt netradičního a přitom chutného.“
„Třeba Jiřinu?“ navrhl Jarda Fiala.
Jiřina, naše spolužačka, se nad tou poznámkou pousmála. Byla vždycky pro každou legraci. „Tak jo, ale ať je to se vší parádou,“ odvětila v duchu socialistického kolektivismu.
A my jsme se rozhodli vzít její nabídku doslova.
Po vyučování jsme se sešli v opuštěné části školní jídelny, kde už kuchařky uklidily kastrol s rozvařenými těstovinami a omáčkou UHO.
Jiřina si lehla na velký plech a my kolem ní začali pobíhat s prázdnými talíři a vidličkami. Bohužel jsme záhy zjistili, že nemáme odemčenou ani troubu, ani koření, vlastně ani základní dovednosti potřebné k pečení člověka. Inu Google, ani Seznam tehdy ještě nebyly.
Zmatek vyvrcholil, když se objevila paní školnice Osičková rozená Motyčková, která na nás vytřeštila oči, zamumlala něco o tom, že tohle už je moc i na normalizační morálku. A Jiřinu nám upéct prostě rázně zakázala a zabouchla dveře.
Situaci zachránil Láďa, který se chopil iniciativy a rozhodl, že si místo Jiřiny připravíme alespoň pro naši pionýrskou družinku chleba s máslem a medem.
Správnou Jiřinu jsme pustili, na což reagovala slovy: „Tak příště radši guláš z trpaslíků, jo?“ (co tím tehdy vlastně myslela jsem se nikdy přesně nedozvěděl a tehdy jsem se nechtěl ptát, abych před partou nevypadal jako jelimánek).
A tak jsme nakonec nikoho nesnědli. Ale pořád máme ten krásný příběh o tom, jak jsme to alespoň chtěli zkusit.
A Jiřina? Ta se stala po revoluci vyhledávanou dietoložkou, vystudovala zdarma v Brně a pak odešla pracovat do Německa a pak do Rakouska.
Holt si včas uvědomila, že by ji jednou mohl v Česku někdo sežrat.
----------------------
(satirický fejeton)
