Článek
Kdysi jsem si myslel, že skrblení je genetická výbava. Něco jako barva očí nebo schopnost sníst guláš v deset večer bez výčitek. Ale dnes už vím, že to tak není. Skrblení totiž samo sobě podřezává větev. Je to evoluční slepá ulička. Skrblík totiž nikdy neinvestuje do budoucnosti. A tím myslím hlavně do vztahů. Bez vztahů nejsou děti.
Bez dětí nejsou další skrblíci. Jednoduchá rovnice, kterou by neokecal ani ministr financí.
Měl jsem kdysi jednu známost. Říkejme jí pracovně „Excelová víla“. Pozvala mě na večeři. Už to samo o sobě byl signál, že se děje něco výjimečného, protože normálně se víly zjevují spíš u účtenek než u romantiky. Restaurace byla příjemná, svíčky hořely, číšník se usmíval, já si objednal něco, co neumím ani vyslovit, ale stálo to víc než moje první kolo.
Večeře probíhala dobře. Smáli jsme se, povídali si, dokonce jsem měl pocit, že by z toho mohl být vztah. Možná i něco víc. Možná společná hypotéka. Možná společný nákup toaletního papíru v akci. Už jsem si to maloval.
A pak přišel účet.
To, co následovalo, by se mělo promítat na školách jako varovný dokument. Slečna si od vrchního půjčila propisku. Už tady jsem lehce znervózněl, protože kdo si půjčuje propisku v restauraci, ten má plán. A opravdu – ona ten plán měla.
Na účtence začala pečlivě, s chirurgickou přesností, zakroužkovávat položky vlastní konzumace. Polévka – kroužek. Salát – kroužek. Voda – kroužek. Každý kroužek byl jako malý hřebíček do rakve našeho potenciálního vztahu.
Seděl jsem tam a sledoval ten účetní audit s pocitem, že jsem se ocitl na romantické schůzce s finanční kontrolou. Ještě chybělo, aby si vyžádala moji daňovou historii a porovnala ji s konzumací pečiva.
„A tohle jsi měl ty,“ řekla a posunula ke mně účet.
V tu chvíli bylo jasno. Láska možná hory přenáší, ale přesně rozpočítaná minerálka ji spolehlivě zabije. Zaplatil jsem. Nejen svůj díl, ale i iluze.
Od té doby tvrdím, že skrblení je největší překážkou vzniku dalších skrblivých generací. Protože pokud budete při první večeři rozpočítávat rohlík na třetiny, nikdo s vámi do budoucnosti nepůjde. Maximálně tak na finanční úřad.
A tak skrblíci pomalu, ale jistě vymírají. Ne hladem. Ale samotou.
A někde v restauraci mezitím číšník pořád půjčuje propisku a netuší, že drží v ruce nástroj demografické revoluce.
