Článek
Dnes se mi stala bizarní věc. Tak bizarní, že by ji možná ani Franz Kafka nevymyslel – a kdyby ano, pojmenoval by ji Proces s vejcem.
Stojím si tak v Albertu, člověk z Moravy, který si poctivě hlídá, aby mu u pokladny neskočila jiná cena než ta na cedulce. Dnes vajíčka v akci, deset kusů za 39,90.
Říkám si: no, dědku, nekup to, když je to tak levné!
Ještě jsem si to přepočítal – necelé čtyři koruny za vejce, to už je skoro návrat do první Husákovské republiky.
Doma rozbalím ten papírový, neprůhledný obal, jak se sluší a patří, že prý ekologický.
A ejhle! Devět. Devět vajec! Desáté nikde. Ne rozbité, ne schované – prostě chybí. Prohledal jsem tašku i chodbu…Zmizelo. Puf! Ztraceno mezi ideály svobodného trhu a hmotnou realitou českého maloobchodu.
A teď co s tím? Vrátit se do obchodu s obalem, mávat devíti vejci a říkat paní pokladní: „Podívejte se, tady mě Albert ošidil o vejce?“ To by mi tak věřili…
Jistě, mohl bych mávnout rukou. Jenže ono to není jen o tom jednom vejci. To jedno vejce je symbolem. Důkazem, že už člověk nemůže věřit ani papírovému obalu. Kdysi se říkalo: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Dnes platí: „Nedůvěřuj a foť si i vajíčka.“
Chápu, že kradou politici. Chápu, že kradou církve – zvyklé mít ruce v měšci už od středověku. Ale že kradou už i obchodníci? To je na pováženou.
To už není kapitalismus, to je (vajíčkový) nihilismus.
Čtenář možná řekne, jak to že nepípala samoobslužná pokladna, když váha logicky neseděla? Ale u této položky se „jen“ pípal čárový kod na papírové krabici, žádný počet vajec se tam nezadával…dodávám pro informační komplexnost.
Nakupování dnes není peříčko.
Závěrečný žloutek
A nejhorší na tom všem je, že to přijímáme jako samozřejmost. Že se člověk naučil počítat si rohlíky, hlídat čárové kódy a porovnávat účtenky s cenovkami. Moravský člověk, který kdysi věřil v poctivost práce a selský rozum, dnes kontroluje, jestli mu někdo neukradl žloutek.
Václave Havle, chybíte nám! Vaše slova o pravdě a lásce, která mají zvítězit nad lží a nenávistí, se dnes scvrkla do reality, kde vítězí devět vajec nad deseti.
A tak si to poslední vejce, které mi Albert „zapomněl“ dát, budu pamatovat. Ne kvůli těm čtyřem korunám. Ale jako memento doby, kdy se poctivost ztratila v papírovém obalu.
Možná se jednou to desáté vejce najde. Možná bude ležet někde mezi regálem s akčními párky…
A možná – kdo ví – se dočkáme dne, kdy si člověk koupí deset vajec a dostane jich skutečně deset.
Ale do té doby? Budu počítat.
Všechno. I vejce.
