Článek
Dobře. Přepíšu to. Kratší věty. Víc čapkovské drobnokresby. Lehce ironicky, méně patosu, víc pozorování.
O jedné malé potřebě a jedné velké malosti
Na olympiádě se bojuje. Čestně. Statečně. A také… lidsky.
Protože člověk, i když má na dresu státní znak, zůstává pořád jen člověkem. A někdy musí na záchod.
Švédské hokejistky to zjistily v plné síle.
Jejich toaleta vypověděla službu.
Knoflík mlčel. Voda se vzpírala. Situace byla naléhavá.
Udělaly tedy to nejpřirozenější.
Zaklepaly vedle.
U Němek.
Člověk by čekal pochopení.
Úsměv.
Gestem ruky: „Prosím, pojďte dál.“
Místo toho přišlo krátké slovo.
Tvrdé.
Funkční.
„Nein.“
A v tom okamžiku se odehrál zápas jiného druhu.
Ne o puk.
Ne o góly.
Ale o to, čemu se říká elementární slušnost.
Němky zavřely dveře.
Pravidla jsou pravidla.
Toaleta je strategický prostor.
Švédky odešly.
Bez křiku.
Bez scén.
A pak vyhrály.
Na ledě.
Jednoznačně.
Je zvláštní, jak malé věci někdy prozradí víc než velké řeči.
Jak se olympijské ideály zadrhnou na porcelánu.
A jak se z „fair play“ stane položka, kterou lze zamknout na klíč.
Nejde o národ.
Jde o okamžik.
O rozhodnutí.
Člověk buď otevře dveře.
Nebo je zabouchne.
A historie si pak nepamatuje výsledek zápasu.
Ale to zaklepání.
A to hromové „ne“ resp. „nein“ od holek německých.
