Článek
Ulice jsou tiché, Brno se tváří, že nic nechce, nic nepotřebuje a hlavně nikam nejede.
A právě v tu chvíli – zázrak vánoční – přijedou popeláři.
Ano, popeláři. Praví andělé, poslové dobrých zpráv. Zase naše ulice budou čisté, a bez bince.
Popeláři. Velké auto, oranžové vesty, normální vlastně dnes sváteční práce. A člověk si uvědomí, že právě sleduje něco, co se dnes už moc nevidí: výkon.
Popeláři na rozdíl od politiků nevyslali jasný signál. Neoznámili zahájení široké společenské diskuze o povaze odpadu v postkapitalistické společnosti.
Nezaložili pracovní skupinu, která by analyzovala, zda je pytel s papírem skutečně připraven být převezen. Prostě přijeli. Zvedli popelnice. Vysypali. Odjeli.
Bez tiskové zprávy. Bez hodnotového rámce. Bez strategie do roku 2035.
A přitom – odpadky byly vyvezeny. Skutečně, fyzicky, nenávratně. Žádný pilotní projekt. Žádná expertní debata. Žádná pochybnost, zda je ten správný čas. Byl. Protože 25. prosince odpadky nezmizí samy. A někdo to ví.
Je to až dojemné. V době, kdy se u jiných profesí nejdřív hledá jazyk, pak konsenzus, pak shoda na tom, že se vlastně ještě nic dělat nebude, přijede někdo, kdo ví, co má dělat, a udělá to. Bez řečí. Bez patosu. S hlukem motoru a rachotem kovu.
A tak stojím u okna, koukám na odjíždějící vůz a říkám si: díky. Díky vám, stateční neznámí hrdinové Vánoc. Díky, že jste dnes místo „zahájení diskuze“ zahájili práci. Díky, že jste místo „jasného signálu“ vyvezli popelnice.
Sečteno, víme své: největší vánoční zázrak není hvězda na nebi. Je to prázdná popelnice u chodníku.
A ta dnes v Brně byla.
Děkujeme! A přijeďte brzy zase!
