Článek
A také příznakem selhání ekonomické racionality, jak konstatoval mj. i Václav Bělohradský.
Není to jen otázka čísel a procent, ale známku punkového propadu politické kultury, která už nevěří v občanský sociální právní stát, ale pouze ve stát opevněný. Ve stát hysterický, po zuby ozbrojený a hlavně extrémně nedůvěřivý a popudlivý vůči ostatním státům.
Nalijme si čistého vína – pakliže se řeč obrací k číslům, má to často za účel mazaně zakrýt absenci hlubší myšlenky. To se děje i dnes v české kotlině.
Ve chvíli, kdy se Evropa stále více nachází v environmentální, sociální, morální i ideové krizi, volat po více než zdvojnásobení výdajů na armádu není projevem síly či sebevědomí (jak tvrdil například politický přeběhlík – ministr Jan Lipavský), ale čiré zoufalství.
Namísto „sociální obrany“ společnosti před vyloučením, klimatickými hrozbami či technologickou závislostí na monopolech, máme investovat do „obrněného rámusu“.
Ale před kým se vlastně dnes bráníme?
Pokud se dočkáme konkrétní odpovědi, tak je nejčastěji na pět písmen, tedy před Ruskem. Nicméně nemá již nyní NATO desetinásobně vyšší výdaje na armádu. Což je v zásadě v pořádku, ale proč to násobně hystericky navyšovat? Navíc Rusko aktuálně dost „vykrvácelo“ v již tři a půl leté „speciální operaci“ na Ukrajině. Pro natvrdlejší čtenářstvo, autor se Putina a Ruska nijak nezastává, ale chce jen krotit dnešní hystericky vyhrocené emoce.
Je příznačné, že zbrojení se v české debatě stává něčím jako morálním imperativem – ale bez morálky. Chce se po nás víc tanků, víc dronů, víc stíhaček, víc výcviku. Ale málokdo se ptá, co vlastně bráníme? Otevřenou společnost? Demokracii? Právo? Náš rekordní státní dluh? Anebo jen bývalé ornamenty moci, které se už dávno odcizily lidem? A kde na to vezmeme?
Již nyní jsme zadlužení až po Stanjurovy uši.
Odstrašení celého vesmíru
Zejména pravicoví politici jako kolovrátek mluví (či spíše na sociálních sítích píši) o „odstrašení protivníka“. Rádi prostě brnkají na odvěkou strunu strachu z ohrožení.
Pozornější čtenář cítí, jak se tam propisují dávnověké atavistické strachy. Kdy se člověk, tehdy opravdu oprávněně, bál, že do jeho jeskyně vnikne cizí horda, která znásilní pracně uloveného mamuta a sní naše ženy, pardon naopak.
Avšak dnes píšeme rok 2025 po Kristu, ne 10 000 let před ním.
Nicméně to, co dnes evropské společnosti skutečně paralyzuje, není protivník zvenčí. Jsou to naše vlastní vnitřní rozpory: hluboká ekonomická nerovnost, důvěra v konspirační narativy, digitální demence, normalizace cynismu ale i rostoucí exodus mladých z veřejného prostoru. V politice zůstali v drtivé většině jen moderní kariéristé a kariéristky.
Zbrojit proti jinému státu je jednoduché
Bojovat proti vlastnímu (zejména morálnímu) rozkladu – to je výzva. Ale na tu nelze jednoduše odpovědět tankem.
Až příliš snadno se česká (i evropská, až na pár čestných výjimek) politická scéna zhlíží ve zbrojení jako ve formě národní identity. My už nejsme dědicové Masaryka a Čapka (mj. čelného autora v Lidových novinách, tehdy ještě, tuším, papírových) , ale správci skladu s municí a drony.
Místo sociálního státu někteří naši politici pravděpodobně chtějí budovat „Stát výdajů na obranu“. Místo vize budoucnosti máme mít přehnaně nafouknutý rozpočet ministerstva obrany.
Ve jménu jakési perverzní „odpovědnosti“ vytěsňujeme otázky, které bolí: Má obrana smysl, pokud není co bránit? Není paradoxní, že čím méně věříme ve vlastní společnost, tím víc ji chceme chránit před vnějším světem? Zbrojit lze donekonečna. Ale nelze donekonečna oddalovat otázku, zda obrana bez obsahu není jen drahý autoportrét strachu.
Ergo kladívko, celé to připomíná poslední pokus středoevropské civilizace, která zapomněla myslet, jak “ skutečně být“ – a začala investovat pouze a jen do toho, jak přežít.
Avšak, přežít vlastně co? Sebe sama?
(autorský názorový článek, modifikovaně psáno pro LN)
