Článek
Byla to doba, kdy se v Brně kouřilo snad úplně všude, i na gynekologii.
Tramvaje zněly jako harmonika po infarktu a o mobilu se vám mohlo jen zdát – ledaže byste byl vekslák, mafián, nebo Karel Gott či Bolek Polívka.
V těch časech se seznamovalo klasicky: v hospodě, na diskotéce nebo u automatu na kondomy či kávu. Ta drhá možnost byla asi častější.
Zajímavé seznámení
A právě tam, v tom moravském statutárním městečku hříchu, někde mezi Masaryčkou a Lužánkami, se to stalo.
Mladý muž, řekněme takový ten typ „ještě doma s mámou, ale už s vlastním gelem na vlasy“, potkal ženu.
Ženu z masa, kostí a silonek.
Byla blond. A taky – nebo snad především – byla prasatá. Ne vulgární. Prasatá.
Ten rozdíl poznáš, když s ní sedíš. Upíjela vaječný koňak z plechovky a řekla věci, po kterých by dneska zasahoval genderový ombudsman a omdléval i psychoterapeut a jeho kocour.
Slovo dalo slovo, smích střídal dvojsmysl a v závěru večera, někde mezi třetím rumem a „tak já už fakt půjdu“, se on – odvážný rytíř v křiváku od Vietnamců (ti již v devadesátkých byli i v Brně) – zeptal:
„Můžu Ti zítra zavolat do práce?“
Ona se na něj podívala tím pohledem, který má v sobě současně i souhlas, i výstrahu, i náznak chřipky.
„Můžeš. Ale kdyby to brala šéfová, tak to radši polož.“
„A jak ji poznám?“ nechápal on, tehdy ještě mladý, blbý a jihomoravsky naivní.
Ona si přitáhla kabát přes síťovaný rolák, vyfoukla poslední šluk a odvětila s naprostou samozřejmostí:
„Je zrzavá. A má brýle.“
Ten hovor se prý nakonec uskutečnil. Zvedla to nějaká žena.
„Haló?“ ozvalo se.
„Máte brýle?“ zeptal se mladý muž opatrně.
„Ano. Proč?“
„A jste zrzavá?“
„Prosím?!“
Klik. Tu sluchátko cvaklo. A v dálce, kdesi mezi Zvonařkou a Bratislavskou, se zasmála prasatá blondýna.
Zlatá devadesátá. Doba, kdy bylo vše jednodušší. I trapasy.
Hezké léto, a mnoho lásky všem hodným lidem.
