Článek
Brno, pozdní jaro 2025.
Slunce svítí, tramvaje cinkají, Cikáni zpívají, důchodci krmí holuby a inflace si zvesela poskakuje mezi cenovkami jako pavián na kofeinu.
V tom všem se pan Novák, 77 let, bývalý laborant, rozhodl zajít si pro rohlíky až do Albertu. Co čert nechtěl – cestou domů zjistil, že klíče jsou fuč.
A s nimi i iluze o tom, že stáří může být poklidné.
Po hodině zoufalého šmátrání v kapsách a v tašce mezi rohlíky a novinami Právo to vzdal. Volá zámečníka.
Ten dorazí svižně již za hodinu, s kufříkem, úsměvem a nonšalantním „to bude raz dva“. A taky že bylo. Osm minut, lehké cvaknutí, trocha vrtání a dveře povolí.
Pan Novák si oddechne – do chvíle, než se mu do ruky dostane účet. Tři tisíce korun. Bez faktury, bez slitování…bez namáčení, řekla by ta paní z reklamy před 30 lety, kterou si senior tak dobře pamatoval.
„Tři tisíce? Za osm minut?“ zajíkne se dědeček.
A pak, zlomen prázdnou peněženkou i realitou roku 2025, se mu zatmí před očima. Slzy, pláč a nakonec památný výkřik:
„Zatracená Fialová drahota!“
A přiznejme si: měl pravdu. Doba, kdy otevření dveří stálo stovku a flašku rumu, je dávno pryč. Dnes má i šroubovák svou inflační přirážku a práce rukama zlatý lesk.
Publicistka Apolena Rychlíková by to možná nazvala „sociální loupež“ aneb když se potřebná služba změní v luxus, který si obyčejný člověk z Brna již nemůže dovolit bez slz.
Zámečník jen pokrčí rameny. „To je trh, dědo.“ Ale pan Novák si dobře pamatuje i trh za Husáka – a rozdíl vidí. Tehdy nebyly banány, dnes nejsou klíče. Nebo spíš – jsou, ale za tři tisíce.
Tak končí příběh jednoho seniora, který chtěl jen domů. Místo klidného odpoledne dostal lekci z moderní ekonomiky a poznání, že dveře nejsou to jediné, co se těžko otvírá.
Zvlášť v časech, kdy člověk člověku vlkem… a zámek člověku pastí.
Zatracená Fialová drahota, zopakoval si, než šel spát. Raději dříve než obyčejně, aby zbytečně neutratil další peníze.
Na kostelní věži sv. Fialy odbíjelo právě sedm. Nebo spíše za pět minut dvanáct?
-----------
(na základě skutečné události)
