Článek
Začnu zostra.
Jsou okamžiky, kdy je třeba vrátit se k jednoduchým, téměř samozřejmým principům, které však v hluku současného světa podivuhodně mizí. Jedním z nich je otázka role státu – co je jeho posláním a kde naopak začíná prostor svobody jednotlivce.
Podpora zrušení financování tzv. „queer“ kulturních projektů ze strany ministerstva kultury není výrazem nepřátelství, jak se někdy zkratkovitě tvrdí, nýbrž pokusem o návrat k této základní rovnováze. Stát, má-li zůstat státem svobodné společnosti, nesmí být vychovatelem ani převychovatelem. Jakmile se této role ujme, byť s těmi nejlepšími úmysly, ocitá se na tenkém ledě, kde se veřejná moc začíná nepozorovaně proměňovat v nástroj prosazování jedné pravdy proti druhé.
Není přitom podstatné, o jakou ideologii se jedná. Dnes může jít o „queer“ projekty, zítra o jakoukoli jinou kulturní či společenskou agendu – ekologickou, národní, náboženskou či jinou. Princip zůstává tentýž. Veřejné prostředky, které jsou ve své podstatě prostředky všech, by neměly sloužit k tomu, aby stát jedné části společnosti – jakkoli upřímně přesvědčené – poskytoval výhodu při šíření jejích hodnot.
Kulturní tvorba je nepochybně prostorem svobody. Je to prostor, kde se střetávají různé pohledy na svět, kde vzniká dialog, někdy i napětí, ale právě v tom spočívá její živost. Tato svoboda však předpokládá i odpovědnost – a jednou z jejích forem je i schopnost obstát bez opory státní moci. Jinými slovy: kdo chce oslovit společnost, měl by tak činit silou své myšlenky, nikoli silou veřejného rozpočtu.
Často slýcháme námitku, že podobný krok je útokem na určitou „komunitu“.
Domnívám se, že jde o nedorozumění, možná i o záměrné posunutí významu celé debaty. Nejde o komunitu, nejde o identitu, nejde o právo na existenci či vyjádření. Jde o otázku, zda stát má, či nemá aktivně podporovat konkrétní ideové směry.
Stát, který chce být skutečně neutrální, musí odolat pokušení stát se arbitrem správnosti hodnot. Jeho úkolem není říkat, co si mají lidé myslet, čemu mají věřit nebo jak mají chápat sami sebe. Jeho úkolem je vytvářet prostor, v němž se tyto otázky mohou svobodně odehrávat.
Zdrženlivost
Možná je to méně viditelné, méně efektní, možná to nepřináší okamžité politické body. Ale právě v této zdrženlivosti spočívá síla demokratického státu. Síla, která nespočívá v tom, že něco prosazuje, ale v tom, že umožňuje.
A právě proto má smysl znovu a znovu připomínat, že veřejné peníze nemají být nástrojem ideologie. Ne proto, že by některé ideje byly méně hodnotné než jiné, ale proto, že svoboda potřebuje prostor, který není předem určen – ani státem, ani většinou.
