Článek
Mám rád analogie. Člověk si díky nim leccos osvětlí a ujasní. A tak když jsem slyšel tu větu – „Nemusím porno, mám kluka“ – napadlo mě, že je to asi jako říct: „Nechodím do restaurace, protože mám doma hrnec.“
Takové tvrzení zní logicky jen do chvíle, než si uvědomíte, že hrnec není guláš. Že hrnec je jen nádoba, zatímco to, co do něj dáte, a jak s tím naložíte, rozhoduje o výsledku. A také že někdy člověk prostě zatouží po změně – třeba po svíčkové, kterou dělá někdo jiný, kdo zná fígl s citronovou kůrou nebo se smetanou na vaření v akci .
A teď zpátky k tomu původnímu tvrzení. Není na něm nic špatného, samozřejmě. Každý máme jiný vkus, jiná přání, jinou chuť na… ehm… informace. Ale člověk je tvor zvědavý.
Má rád inspiraci. Rád se podívá, jak to dělají jinde, třeba v cizině, nebo v jiném kraji. Proto máme cestopisy, kuchařky a ano, i ta místa, kde vaří (či dělají něco jiného) jiní a jiné.
Ono totiž nejde jen o ten obsah. Jde o atmosféru. O možnost výběru. O ten moment, kdy vám v restauraci naservírují jídlo s hezkou oblohou, a vy si říkáte: „Ergo michelinské kladívko Tohle by mě doma nenapadlo!“ A pak si z toho něco odnesete domů. Stejně jako když si v kině řeknete: „Tohle byl dobrý trik, zkusím ho taky.“
A tak se ptám: proč si člověk někdy nezajde na něco jiného? Ne snad proto, že by doma neměl co jíst. Ale protože rozmanitost je kořením života. A koření – to ví každý dobrý kuchař – dělá rozdíl mezi obyčejným hrncem a nezapomenutelným zážitkem.
Ať si každý vaří po svém. Jen ať se pak nediví, když se mu občas domácí gulášek s pěti nakonec přejí.
