Článek
In medias res: Veřejná debata v naší zemi se neustále posouvá do krajností. Jednou jsou to ekologické fanatizmy, jindy módní ideologie identit. Ale když se z mediální scény stane tribunál morální paniky, namířený proti devatenáctiletému chlapci, něco je vážně špatně.
Článek s bombastickým titulkem o „extrémních proměnách“ a „veřejném zostuzení“ ukazuje, jak hluboko jsme klesli ve schopnosti zachovat si rozum, proporce a obyčejnou lidskou soudnost.
Ano, mladík změnil vzhled. Ano, poté zveřejnil staré a nové fotografie. A ano, někteří lidé na to reagovali.
Ale jak se z tohoto banálního, téměř efemérního příběhu stal celonárodní případ, který analyzují média i psychologové?
Nafukování malicherností XXXL
Dnešní doba má podivný talent nafukovat malichernosti a ignorovat podstatné věci. Lidé, kteří kážou o svobodě, inkluzi a toleranci, se v praxi často chovají jako inkvizice.
Stačí, aby někdo trochu vybočil — ať už vzhledem, názorem nebo gestem — a okamžitě se spouští kolektivní bičování.
Opravdu si jako společnost nepřipouštíme, že dospívající člověk má právo na experiment, na změnu identity, na omyl? Opravdu už neuznáváme právo na soukromí, přirozený vývoj, na hledání sebe sama bez toho, aby byl člověk vláčen veřejným prostorem jako „příklad toxické maskulinity“ nebo „produkt společnosti“?
A co je nejhorší — mediální reakce, která má být podle autorů vlastně kritická vůči šikaně, se sama stává jejím nositelem. Píšeme články, hodnotíme vzhled, přehráváme stará videa, analyzujeme intonaci řeči, jako bychom rozebírali veřejné vystoupení ministra zahraničí, nikoli kluka, kterému příroda či rodina a genetika nadělila pár kil navíc.
Hysterie - nerovná se soucit!
Jako někdo, kdo v životě vždy hájil hodnoty svobody, individuální odpovědnosti a nedotknutelnosti lidské důstojnosti, nemohu mlčet. To, co dnes prožíváme, není soucit. Je to hysterie.
Je čas říct jasné: Ne. Ne médiím, která z obyčejných osobních příběhů vyrábějí pseudodramata. Ne davové morálce, která hledá obětní beránky tam, kde by měla spíše mlčet.
A hlavně ne této nové formě kolektivismu, která pod praporem dobra ve skutečnosti likviduje to nejcennější — prostor pro chybu, prostor pro růst, prostor pro člověka.
