Článek
„Nebudeš.“
„Proč?“
„Neumíš po sobě uklízet.“
Syn znejistěl.
„Ale já bych se to naučil.“
„To říkáš od šesti let.“
„Tak bych měl uklízečku.“
„Nájemný vrah s uklízečkou?“ Maminka se zamyslela. „To už je skoro manažer.“
Synovi bylo dvanáct a měl kariérní plán propracovaný lépe než většina českých vlád.
Nejdřív by pracoval levně. Potom by získal kontakty. Pak by si koupil černé auto. Nakonec by měl vlastní firmu.
„A kolik si takový nájemný vrah vydělá?“
„Nevím,“ řekla maminka. „Ale předpokládám, že fakturuje.“
Syn přikývl.
„Tak to bych byl asi OSVČ.“
„A odváděl bys zdravotní a sociální?“
„Mami, prosím tě. Já bych byl nájemný vrah.“
„To není odpověď na otázku.“
Chvíli bylo ticho.
Z kuchyně se ozývalo tikání hodin. Z obýváku televize. Z horního patra sousedova vrtačka, protože český člověk zásadně vrtá do panelu v sobotu dopoledne, případně v neděli po obědě.
„A proč vlastně chceš být nájemný vrah?“ zeptala se maminka.
„Protože je to dobře placené a člověk pracuje sám na sebe.“
„Aha.“
„A nikdo ti nekecá do práce.“
„To máš pravdu.“
„A nemusíš sedět osm hodin v kanceláři.“
„To taky.“
„A když něco pokazíš, tak tě nikdo neseřve.“
Maminka se na něj podívala.
„Naopak. Dost pravděpodobně tě zastřelí.“
Syn uznal, že podnikání má svá rizika.
„Ale stejně. Já bych byl dobrej.“
„Ty?“ řekla maminka. „Ty nejsi schopný ani vynést odpadkový koš.“
„To nesouvisí.“
„Souvisí. Včera jsi vynášel koš.“
„No vidíš.“
„Ne. Ty jsi ho vynesl na chodbu a nechal tam.“
„Já myslel, že ho pak odneseš.“
„Takže jsi delegoval.“
„Přesně.“
Maminka si povzdechla.
Začínala chápat, že z něj možná opravdu jednou něco bude.
„Dobře. Řekněme, že někoho zabiješ. Co potom?“
„Co potom?“
„No. Co uděláš s nepořádkem?“
Syn mlčel.
„Vidíš.“
„Použiju pytel.“
„Jaký?“
„Velkej.“
„A kam ho dáš?“
„Do popelnice.“
„Do naší?“
„Asi.“
„Takže si představuješ, že někdo přijde, najde mrtvolu v naší popelnici a řekne si: To bude určitě soused.“
Syn se zamračil.
„Tak dobře. Do lesa.“
„A co stopy?“
„Zahrabu.“
„Čím?“
„Lopatou.“
„Kde vezmeš lopatu?“
„V garáži.“
„A kdo ji potom umyje?“
Syn se odmlčel.
Tady se dostal na tenký led.
„Ty?“
„Já ti říkám, že nájemný vrah nebudeš.“
„Proč?“
„Protože nejsi schopný uklidit ani drobky po rohlíku. A chceš po mně, abych ti po vraždě myla lopatu.“
Syn uraženě odešel do pokoje. Za deset minut se vrátil.
„Mami?“
„Ano?“
„A kdybych byl politik?“
Maminka si povzdechla.
„Tam zase musíš umět uklízet po ostatních.“
„Ale ne po mrtvolách.“
„Ne. Po průšvizích.“
„A to je jednodušší?“
„Ne.“
Syn chvíli přemýšlel.
„Tak já budu radši normálně pracovat.“
Maminka se usmála.
„Výborně.“
„Třeba ve státní správě.“
Úsměv jí zmizel.
„To jsme se zase dostali úplně někam jinam.“
Večer pak syn skutečně uklidil pokoj.
Našel pod postelí dvě ponožky, tři obaly od sušenek, starý jogurt a něco, co nikdo z rodiny nedokázal identifikovat.
Maminka se na ten pokoj podívala a řekla:
„Vidíš? Když chceš, dokážeš všechno.“
Syn přikývl.
„Jo.“
„Tak co budeš?“
„Nevím.“
Chvíli mlčel.
Pak se zeptal:
„Mami, a existuje povolání, kde člověk nemusí nic dělat, hodně vydělává a za svoje chyby může vždycky někdo jiný?“
Maminka se zarazila.
„Tak to už se, synku, musíš zeptat ve sněmovně.“
