Článek
Přesněji řečeno stará čísla NEI Reportu.
Jak asi víte z dějepisu/resp. dějepichu, Česk(oslovensk)ý časopis NEI Report vycházel v letech 1990 až 2012.
Dědeček Honza neměl kompletní archiv. Měl „pouze“ prvních sedm ročníků.
Což je samozřejmě podstatný rozdíl. Sedm ročníků není žádný bezvýznamný stoh papíru. To už je archiv, jenž se vyhazuje až po vysoce odborném posouzení, nejlépe komisí složenou z dědečka a dalších erudovaných dědečků.
Dědeček Hans (jak si někdy nechával říkat od listonošky Mráčkové) je měl pečlivě uschované. Ne v knihovně, protože tam by k nim měl přístup prakticky kdokoliv. Měl je uložené v krabicích, které postupně přestávaly připomínat krabice a začínaly připomínat archeologické naleziště a semeniště nákazy.
„Tohle se nesmí vyhodit,“ říkával.
Což je věta, kterou člověk říká o věcech, které podle všech ostatních členů domácnosti dávno patří do sběrného dvora.
Pak jednoho dne přišla vnučka až z Prahy 7 a půl na návštěvu.
Měla dobrý úmysl. Chtěla dědečkovi moderně ekologicky uklidit.
A jak už to u dobrých úmyslů bývá, skončilo to nebývalou katastrofou. A to i na brněnské venkovské poměry.
Vnučka vzala několik krabic, prohlédla jejich obsah a dospěla k závěru, že dědeček patrně trpí zvláštní formou sběratelství, která se projevuje uchováváním papíru.
In (stará media) res - A tak stará čísla NEI Reportu nekompromisně vyhodila. Připadala si u toho velmi dobře, až povzneseně. Možná se do ní, jak osobně vynášela krabice, vnikl duch Dr. Radima Uzla či Mgr. Dolly Buster, kdo ví.
Dědeček to zjistil druhý den. Nastalo hrobové ticho.
Takové to rodinné ticho, při kterém člověk okamžitě pochopí, že se stalo něco opravdu vážného. Ticho, které bývá předcházeno větou: „Dědo, nezlob se.“
Dědeček se nezlobil.
Byl smutný.
Velmi smutný.
Několik dní kvůli tomu dokonce nespal. Převaloval se v posteli a přemýšlel, co všechno bylo v těch vyhozených číslech. Jaké informace, jaké vzpomínky, jaké slepené stránky a články. A hlavně jaké důležité věci, které už dnes nikdo nevytiskne.
Člověk si může koupit nový telefon. Novou televizi. Dokonce i novou ledničku či prostopášnou Leničku.
Ale starý časopis, který někdo vyhodil, je definitivně pryč.
Dědeček proto několik týdnů chodil po domácnosti jako člověk, který přišel o část kulturního dědictví.
Vnučka mezitím začala chápat, že uklízet někomu bez předchozího souhlasu může být poněkud riskantní sport. Nakonec ale přišlo odpuštění.
Po několika týdnech dědeček vnučce odpustil. Byly to nervy. Velké nervy. Ale rodina přežila.
A z příběhu plyne důležité poučení.
Nikdy nevyhazujte staré věci svého dědečka jen proto, že vám připadají zbytečné.
Mohou totiž být úplně zbytečné. Ale dědeček rozhoduje, co je zbytečné.
A pokud si nejste jistí, zda něco vyhodit, raději se zeptejte.
Závěrem
Zopakujme si: NEI Report vycházel od roku 1990 až do roku 2012. Dědeček měl doma celých prvních sedm ročníků. Historický poklad. To nejsou dvě čísla Rudého práva či deníku Práce.
Vnučka je vyhodila. Vyhodila kus dědečkova života.
Některé věci se prostě nevyhazují. Ani když už třináct let nevycházejí. A už vůbec ne bez souhlasu majitele!
------------------------------
(na základě vyprávění kamarády Edy z Brna, který volil prezidenta Pavla, takže to není žádný dezolát ani svoloč )
