Článek
Tajný agent z konečné
Byl rok 2016 a paní Jana, tehdy třicetiletá maminka přibližně dvou dětí, udělala něco, co tehdy ještě nebylo úplně trapné – podala si seznamovací inzerát. Odpověděl jí muž, říkejme mu třeba Pavel Horák. Nenápadné jméno, o to nápadnější příběh.
Pavel měl výraznou vadu zraku, což mu ale nijak nebránilo vidět do lidské duše. Nebo to tak alespoň působilo. Byl pozorný, empatický, jezdil s Janou na výlety a budoucnost maloval v barvách, které by záviděl i katalog cestovní kanceláře. A pak přišlo to hlavní: pracoval jako tajný agent (tuším ještě Hamáčkova) ministerstva vnitra.
To už není jen tak někdo. To je kariéra, která vysvětluje úplně všechno – proč se neukazuje, proč o něm nikdo nic neví, proč nemá běžný život.
Tajný agent je ideální partner: existuje i neexistuje zároveň. A když už existuje, tak jen na chvíli.
Po čtyřech týdnech Pavel odjel na „misi do zahraničí“. Naposledy se viděli, ale telefon fungoval. A právě telefon se stal mostem mezi realitou a fikcí. Nejprve šlo o drobnost – zaplatit účet za telefon jeho sestry, říkejme jí třeba Lenka. Jednorázová pomoc. Jenže jednorázové věci mají zvláštní schopnost měnit se v pravidelné.
Z drobných částek se staly tisíce, z tisíců desetitisíce. Na dům, na jídlo, na oblečení. Tajný agent v zahraničí zjevně trpěl víc než turista bez all inclusive. Jana posílala peníze, balíky, dokonce i domácí jídlo. Předávání probíhalo na konečné tramvaje – jak jinak, než trochu tajemně.
Pak přišly zdravotní komplikace. Zuby ve Francii, rakovina kdesi jinde, a nakonec i šéf, který měl slabost pro české sklo a porcelán. Člověk by neřekl, jak důležitá je estetika pro záchranu života tajného agenta. Jana nakupovala, posílala, věřila. Když došly úspory, přišly úvěry. Když došly úvěry, přišla víra, že to všechno jednou skončí šťastně.
Neskončilo.
Jednoho dne telefon zmlkl. Tajný agent zmizel. Mise zřejmě skončila – jen ne tak, jak si Jana představovala. Když se obrátila na policii, přišlo vystřízlivění. Ne z romantického snu, ale z velmi drahé reality.
Ten příběh není výjimečný. Výjimečné je jen to, jak moc chceme někdy věřit. Ne tomu druhému, ale vlastní představě o tom, že někde existuje někdo, kdo nás konečně uvidí, pochopí a zachrání. A když se k tomu přidá trochu tajemství, trochu nebezpečí a hodně slibů, vznikne směs, které se těžko odolává.
Fejeton by měl končit lehce. Jenže tohle lehké není. Snad jen jedna poznámka na závěr: jestli vám někdo tvrdí, že je tajný agent, který potřebuje dobít kredit a poslat svíčkovou do zahraničí, není to špionáž. Je to žánr. A vy v něm nechcete hrát hlavní roli.
